--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Modrá hvězda

5. dubna 2014 v 15:51 | Lory
3. duben - jeden z nejlepších okamžiků mého života.
Já tomu pořád nemůžu uvěřit, to je prostě nemožný, awesome !! Ale vy nevíte o čem mluvím, že? No zkrátka a jednoduše zhruba někdy o vánocích jsem se zúčastnila naivně prvním rokem do jedné literární soutěže pro mládež. Psala jsem to vlastně jenom tak pro zábavu a co je nejlepší, v konečné fázi jsem to vlastně ani nechtěla odevzdat, protože mi to přišlo hloupý, nakonec mě ale kámoška dokopala k tomu, abych to odevzdala, za což jsem jí neskutečně vděčná. Nebudu to dál protahovat, zkrátka z celkem asi 190 slohových prací vybrali osm nejlepších z mé kategorie a já jsem byla jedna z nich! Páni, to byl tak úžasnej pocit, když jsem to zjistila, je to vlastně částečně propojené se školou, takže jsem se to dozvěděla tam, od naší češtinářky. To bylo tak skvělý, postoupila jsem společně ještě s kámoškou Dájou, ale co si budeme vykládat, já nevím, co se jí honí v hlavě, ale ona už za sebou pár úspěchů má, jenže pro mě to byla úplná premiéra a ten pocit, když vám všichni tleskají... ach bože, nepopsatelný.
Tak a ve čtvrtek bylo vyhlášení. Vážila jsem tam celkem dlouhou cestu, ale co bych neudělala? Navíc myslím, že to stálo opravdu za to.... bože, já tomu pořád nemůžu uvěřit, ale víte vy co? Tento blog od tohoto dne patří celorepublikové vítězce !! OMG ten pocit, když jsem šla svatební uličkou - bylo to v klášteře - a všichni se na mě koukali a tleskali, sálem znělo moje jméno :D To byl jeden z nej okamžiků. Nejdřív jsem teda trošku zazmatkovala, protože jsem tam došla a najednou: kam dál? Ke komu mám jít? :D Nakonec mě tam donavigovali. Ale teda koukali na mě dost... překvapeně? No, asi nečekali, že vítězka bude někdo jako já, nejspíš si mě představovali jako klasiku - brejlatýho šprta v sukně či šatech atd. Ale náhodou, aby ste věděli, tak jsem si vzala zelenou košili a normální džíny! Černý nehty a náramky jsem si teda neodpustila, ani pilotky, možná že na to trošku měl vliv i můj červenej melír, jo, ale kdo říká, že winner musí nutně vypadat tak... no víte co myslím. Ze začátku jsem se tam cítila dost šprťácky, nenazvala bych to jako normální lidi, to je jen z mýho pohledu, ale zkrátka lidí jako jsem já, tak bylo... no možná že taková ztřeštěná jsem tam byla jenom já :D Po pauze se předčítaly úryvky vítězných prací a to moje se ředčítalo jako druhé... no, já se cítila tak trapně, uá nevím proč, prostě jak to všude znělo :D Naštěstí to bylo moc dlouhé a tak to ušmikli XD Ale ta holka to četla moc hezky, to se musí nechat :)
Získala jsem tři knížky a blok, ale co mi udělalo největší radost bylo to, že moje práce společně s dalšími vybranými byla vytisknuta a vydána v knize! Je tam moje jméno, hned na první stránce mezi vítězi a moje práce zabírá skoro nejvíc místa ze všech, ne skoro, ale nejvíc. Ono to mělo totiž zabrat maximálně tři stránky, což nikdo neměl a mě to vyšlo na sedm. Takže jsem pořád zmenšovala písmo, řádkování, ubírala věty... až se mi to tam vešlo no XD Jsem na sebe, ne pyšná, ale mám prostě radost - nechci znít sobecky. Každopádně je tohle skvělý začátek, takový základní kámen. Děkuju mockrát, teď už konečně vím, co chci jednou dělat, ukázal mi to i blog, ale teď už vím, že moje snažení není zbytečné ;)
Z pochopitelných důvodů jsem svoje jméno atd zamazala... stejně by vám to nic moc neřeklo - to jméno teda jo, ale ty ostatní věci nejspíš ne :)
Pod perexem je přiložena moje vítězná povídka, tak se pokochejte a písněte co si o tom myslíte ;) Já pořád nemůžu uvěřit, že taková moje kravina vyhrála první místo !! :D


Odhodila jsem svojí snad stokilovou tašku a natáhla se na postel. Bože, střední škola jednadvacátého století, je tak… vyčerpávající… příšerná… nudná? Bylo zbytečné dělat si naděje, že by to někdy mohlo být lepší. Já do téhle doby prostě nepatřím. Nesnáším to tady všechno, horší už to ani být nemůže. Když se vracím ze školy, každou vteřinu trnu strachy o svůj život, protože vím, že i z té nejmenší a nejmíň nápadné uličky, by se mohl vynořit někdo, kdo by mě mohl okrást nebo zabít. Na každém rohu si dealeři vyměňují své zboží, ale dnes už není, kudy bych je obešla, protože na druhé straně ulice je zrcadlový odraz. Hodiny v přízemí odbily devátou hodinu večerní. Otevřela jsem dveře na balkón a vstoupila do utišujícího a tajemného soumraku. Mé obligátní místečko. Už začaly vycházet hvězdy. Pohodlně jsem se usadila do židle a užívala si té malinké chvilky bezpečí, kterou mi tohle mé útočiště poskytovalo.
Z dřímoty mě probudilo zvláštní modré světlo. Určitě zase přijel jeden z našich úžasných sousedů. Vstala jsem a užasle pozorovala svět okolo mě. Všechno dostalo ladně modrý nádech, způsobený jednou malou hvězdou nebo snad velkou světluškou, která se nepřestávala blížit ke mně. Ohromeně jsem se opřela o kdysi bíle natřené zábradlí a zhypnotizovaně natáhla ruku směrem k světýlku. Nehřálo ani nestudilo, vlastně mi spíš připadalo, že to je jen světlo bez zdroje, bez bytosti, která by mu dávala sílu. Ale jakto? Hvězdička mi na tváři vykouzlila úsměv, který už snad ani nepamatovala. Dotkla jsem se jí… Bylo to něco neuvěřitelného. V jednom okamžiku se o mě opřel obří proud vzduchu, ve kterém mi neovladatelně vlály mé hnědé kudrliny. Spolu s proudem vzduchu se okolo rozlila oslňující záře, jako při výbuchu, akorát bez toho výbuchu. Začal se okolo mě točit miniaturní vír. V tom zmatku jsem nic neviděla, před očima se mi míhaly modré čmouhy, ovšem když zmizely… Můj bože. Stála jsem uprostřed pusté pláně, ve víru, který se stále ještě nepatrně točil, okolo mých nohou jsem spatřila poletovat uhlíky. Kde to jsem? Na krajích zpustlé pláně byly vidět, na první pohled opuštěné, vymlácené budovy. Co to sakra…?! Mé zoufalé uvažování přerušil masivní výbuch kus za mnou. Vzdušný proud mě odhodil kus dopředu a já padla na čtyři. "Co tu děláš, musíš hned zmizet?!" zakřičel člověk vedle mě, kterého jsem si až do teď vůbec nevšimla. "Ale kam? Kde to jsem?" Místo odpovědi jsem se dočkala pořádného zmáčknutí ramene a zběsilého úprku pryč z bojiště. Bílé tričko, které jsem měla doteď na sobě, za tu cestu dost zčernalo. Mladík mě odvedl do jednoho ze zničených domů. "Co tě to sakra napadlo!" Ani jsem se nestačila vzpamatovat a on na mě už křičí! Radši jsem byla zticha. Mladík se zhluboka nadechl a vydechl. " Tak pojď za mnou."
Odvedl mě do rozsáhlé haly, ve které bylo ještě asi padesát dalších lidí. Většina byli muži se zbraněmi, ale část také matky s dětmi, kteří se krčili někde v rohu. Jsou tu děti, ale žádný smích. Lekla jsem se, když mě cizí muž posadil do židle… no posadil, on tam se mnou spíš mrštil. Tak takhle se tady zachází s hosty? Zůstala jsem chvíli sama, když mladík něco vykládal dvěma starším mužům se zbraněmi. Všichni tři ke mně přistoupili. Ten s knírkem, který vypadal nejstarší a taky jaksi nejvíc… nejvíc z něj šel strach, se opřel o opěradla mé židle a přiklonil se ke mně. "Tak slečínko a teď s pravdou ven. Kde jste se tu vzala a kdo vás poslal?" Jeho hlas zněl vyrovnaně, i když mě očividně chtěl vyděsit, abych mu řekla pravdu. Vyschlo mi v krku, nebyla jsem schopná ze sebe vydat plynulou větu. Asi ti těžko odpovím, dědo, když to sama nevím! "No já… totiž… já to nevím! Všude byla světlo a-a vítr a pak jsem byla tady, já nevím, jak jsem se tu vzala!" Na konci jsem skoro křičela, až se ode mě stařík odklonil. "S pravdou ven děvenko, nemáme na vás celý den." Řekl stejně vyrovnaným hlasem jako před tím. Co po mě vlastně chce! "Já…" Zhluboka jsem se nadechla, čímž jsem chtěla maskovat to, že nevím, co dál říct. "Já nevím, jak jsem se tu vzala, rozumíte?" Muž poodešel dál a chvíli něco diskutoval s ostatními. Nervózně jsem se začala rozhlížet okolo sebe, bylo mi tak trapně, když jsem zjistila, že všechny oči se teď dívaly na mě. Ti chlapíci byli nejspíš něco jako jejich kápové. "Tak dobře, slečínko, říkáte, že vás sem přenesla jakási záře a vír, jo? Tak nám popište podrobněji, co všechno se stalo." Popsala jsem jim všechno, jak nejlíp jsem mohla. Pomalu mi začalo docházet, co se asi stalo. Jestli je tohle vtip, tak není vtipnej. Muž si rukou promnul strniště na bradě a řekl: "Pojďte za mnou." Proč ne, aspoň se na mě přestanou všichni dívat. Vstala jsem a následovala ho. V těsném závěsu za námi byl i mladík, co mě sem přivedl a ten druhý muž.
"Jak se jmenujete?" "Marilyn." "Jaký se píše rok?" "Přece 2013!" Co je to za hloupou otázku, ten chlapík to nemá v hlavě v pořádku. "Tak toho jsem se obával." Otočil se na mě s vážným a povýšeným výrazem ve tváři. "Vítejte v 23. století, slečno." Neudržela jsem se. "To je… vtip?!" Můj smích chvilkami hraničil s šílenstvím. "Chápu vaše rozrušení, ale vypadá to, že se stala zvláštní věc. Věc, se kterou nikdo nepočítal. Vypadá to, že jste sem byla přenesena z minulosti jednou z modrých hvězd." Vykulila jsem oči. Tak tohle si někdo odskáče. Muž za ním vypadal, že je dost neklidný. Bylo jen otázkou času, kdy se projeví a ta chvíle nastala právě teď. "Jak si můžeš být tak jistý, klidně to může být přisluhovačka Asů, jak si jí něco takového mohl prozradit? A uvěřit?" Prohodil rukama do vzduchu a vypadal dost vztekle. "Klid, Jamesi, jsem si naprosto jistý hned z několika důvodů. Za prvé Asové o modrých hvězdách nic nevědí, tak jak by nám to mohla tak podrobně popsat, co? Za druhé, ona není jako my. Podívej se jí do očí a zjistíš to. Už si někdy v životě viděl dívku s modrýma, čistě modrýma očima, bez zoufalství, hněvu, strachu? Už jsem toho dost prožil Jamesi a povídám ti, že ona je z minulosti! Přece jenom, kdysi měli lidé trochu jiné rysy než teď, to snad taky poznáš, když se na ní podíváš, ne?" James si naštvaně odfrknul a zkřížil si ruce na prsou. Po chvilce mručení odešel a v místnosti tak zůstal jen mladík, který mě sem přivedl a ten sympatický stařík. "Luku, odveď jí do archívu." Řekl klidným hlasem stařík a odešel. "Jamese si nevšímej," prohodil přátelsky Luke "Je to starej bručoun, nic se mu nezdá dost dobrý." Musela jsem se tomu zasmát. "Já jsem Luke," Podal mi přátelsky ruku a potřásl jí se mnou. "A ten děda se jmenuje Diego. Pojď za mnou." Diego? Jak obyčejné jméno. "Co se vlastně píše za rok? A-a jak jsem se tu vlastně vzala?" "Proto jdeme do archívu." Řekl Luke a ušklíbl se.
Vstoupili jsme do velké půlkulaté místnosti. Vypadalo to jako velký, hoodně velký sklep, osvícený starými světly - tedy na tuhle dobu. Světla se rozsvítila a odhalila nám tím rozlehlost a půvab obrovské místnosti. Všude bylo plno knih. Luke jen tak při chůzi prohodil: "Tak jsme tady. Místnost zkázy." Podivila jsem se. Jak může někdo něco takového nazvat jako místnost zkázy? "Proč místnost zkázy? Vždyť je to tak… velkolepé?" Ohrnul nos a pohrdavě se na mě podíval. "Je vidět, že si přišla z pravěku! Tohle, tohle všechno je… hrůza! Možná je to ohromné bohatství, no a co? Nebýt toho, nic by se nezměnilo, nic by se nestalo!" Zrudla jsem. "A co tak průlomového se stalo?" "Ty to nevíš?" Zakývala jsem hlavou. "Naší planetu, před více než sty lety přepadl neznámý národ. Byli malí, byli rychlí a mazaní. Nikdo o nich nic nevěděl a všichni si mysleli, že je to zpráva tisíciletí a že přišli uzavřít nějakou mírovou smlouvu. Ale to se spletli! Po pár týdnech se začali záhadně ztrácet lidé. Prostě zmizeli, vypařili se a nikdo už je nikdy neviděl. A neznámých přibývalo. Když nám vše došlo, bylo už pozdě a my se ocitli uprostřed války." Vypadal smutně a já zmateně. "Ehmmm a no… na co jste přišli?" Otočil a hodil na mě vražedný výraz, až jsem na chvíli dostala strach. "Že nás pomalu," a začal do mě šťouchat prstem, abych musela couvat. "Ale jistě… vyvražďují a berou si naše těla. Nerozeznáme je, neporazíme je, jsme vyrovnaní, jediná věc, která je dělí od vítězství, je tento a mnoho dalších archívů po celé zeměkouli. Kdyby se jim povedlo všechny archívy dostat do svých spárů, jsme ztraceni. Dostali by potřebné informace pro naše zlikvidování a s námi by byl ámen. A tak ho tady musíme střežit a pokládat za něj i životy, když to bude potřeba. Tak proto, proto místnost zkázy." Stáhl se a přestal do mě šťouchat. Šli jsme dál. Mezi námi se rozhostilo trapné ticho, ani jeden nechtěl promluvit jako první. To je hrůza, to co se tady děje.
Došli jsme k velkému stolu, na kterém bylo vyrovnáno na desítky knih z mé doby, ale i elektronických knih. Luke popadl jednu starou knihu, až se z ní zaprášilo a začal v ní listovat. Nahnula jsem se mu přes rameno a užasla nad tou krásou, jak byla kniha napsaná. "Tady je to." Řekl trochu zklamaně a položil knihu na stůl. "Tady." Ukázal prstem. "Nejspíš si se sem dostala takhle." Přikyvovala jsem a prohlížela si dokonalou malbu modrého světla v knize. "Říkám se jim Modré hvězdy nebo také Laidany, podle legendy to kdysi byly dvorní dámy jedné ošklivé princezny, jenomže jednoho dne je načapali, jak se princezně posmívají a ta je proto nechala proměnit v modré hvězdy, které musí létat pořád dokola a dokola stejnou trasu okolo zeměkoule, ale jelikož jsou na princeznu stále naštvané, pokud dostanou příležitost, ničí lidem životy tím, že s nimi tropí hrátky v čase a přenáší je, kam se jim zamane, jako tebe. Akorát ty si měla štěstí, že tě přenesly do budoucnosti, z minulosti by ses už asi nedostala. Každopádně jejich pravý vznik nikdo nezná a vlastně nikdo ani neví, co jsou ve skutečnosti zač. Naší obrovskou výhodou je, že Asové o nich nic netuší." Na chvilku ztichl. Potom ukázal na další obraz. "Modré hvězdy putují pořád stejně, pokud by se nám povedlo správně vypočítat jejich dráhu, mohli bychom zjistit teoretické místo tvé hvězdy." Nechápala jsem. "A k čemu nám to bude? Totiž mě?" Šibalsky se na mě podíval. "Jediný způsob, jak tě dopravit domů, je najít tu samou hvězdu, co tě sem dopravila. Jinak tu zůstaneš…" A opřel se o stůl, při čemž se naklonil ke mně. "…navěky." Zašeptal.
Ten večer jsem se dozvěděla ještě spoustu užitečných věcí, jako například, že se píše rok 2258 a tato základna se jmenuje Paranoia. Noc jsem strávila u ostatních žen na vrklavé palandě. Co bude dál?
Luke se zjevně se svojí teorií svěřil taky Diegovi, protože ten do rána spočítal pravděpodobnou polohu mé Modré hvězdy. Nějací vojáci mě přivedli do stejné místnosti, kde mě minulého dne vyslýchali. Diskutovali jsme dlouho, všechny návrhy, které létaly vzduchem, mi připadaly buď nepravděpodobné, nebo nemožné. Celá záležitost měla malý háček, protože abychom se dostali k mé Hvězdě, museli bychom se nějakým způsobem dostat přes území obydlené Asy. Hvězda se totiž nacházela kus od centra bývalého New Yorku, kde mají Asové v současnosti základnu. Časově náročné to příliš nebylo, za mé doby bych byla schopná se tam odtud dostat autem tak zhruba za týden, ale tady mají tak vyspělé technologie, že jsme schopní se tam dostat za pár hodin. Jenže potom je problém, jak se dostat mezi Asy. Nakonec jsme se rozhodli, že se dostaneme před New York a tam se uvidí, co bude dál. Luke s Diegem se rozhodli, že pojedou se mnou, ale James se vzepřel a tak zůstal na Paranoie. Prošli jsme obří budovu až na konec, kde se nacházel přístav vesmírných lodí. Čekala jsem toho od nich trochu víc, vlastně nevypadaly o moc jinak než stíhačky kdysi. Měly podobné tvary, lišil se akorát materiál. Nastoupili jsme do jedné z úplně nejmenších stíhaček a vzlétli. Diego řídil a já s Lukem jsem si sedla na sedačku za něj. Vzlétli jsme. Zřejmě jsem vypadala strašně a tak se Luke nemohl vyvarovat otázce: "Jsi v pořádku?" Přihlouple jsem se usmála. "Je mi skvěle!" Kdyby tak ten trouba věděl, že od malička nesnáším létání. Bože, tohle nedopadne dobře. První hodina letu byl doslova boj o život, myslela jsem, že to nezvládnu, ale postupně jsem si na to zvykla. Po dalších zhruba třech hodinách jsme opatrně přistáli mezi pískovcovými skalisky. "Dál musíme po svých." Suše konstatoval Diego. Myslela jsem, že ho snad zabiju.
Do soumraku jsme šli. Ticho, které se mezi námi rozhostilo, mi pomalu ale jistě lezlo na mozek. Víte, já jsem člověk, co pořád mluví a když se potom naskytne hodina, nebo dvě, nebo dokonce tři, kdy nemá s kým mluvit, pak je to vážný problém. Navíc mi chyběl můj kazeťák, bylo tu příšerné ticho. Utábořili jsme se v malé jeskyňce, teď už velmi blízko města. Vyškrábala jsem se na malý kopeček a užívala si výhled na město. Hvězdy tady vypadaly úplně stejně jako doma. Za mnou byly slyšet kroky. Ztuhla jsem. Pomalu a nenápadně - aspoň jsem se snažila, aby to bylo nenápadně, ale soudě podle výsledku to moc nenápadné nebylo - jsem se snažila vytáhnout se z opasku pistoli, kterou mi Diego s Lukem přidělili na Paranoie. Byla jsem přesvědčená, že mi to bude stejně k ničemu, protože jsem pistoli v životě nedržela v ruce. Zprudka jsem se otočila a chtěla pistoli použít, ale neznámý mi jí vyškubl z ruky a podkopl mi nohy. Au, víte vy vůbec, jak to bolí, když vám někdo potrhne nohy na skále!!?! Bezbranně jsem pohlédla vzhůru. Zrudla jsem. "Haha!!" A škrábala jsem se na nohy a sedla si zpátky na kopeček. Útočník si sedl vedle mě. "Bylo by bejvalo rychle po tobě!" Řekl stále ještě s náznakem smíchu Luke, který seděl vedle mě a zubil se. "Moc vtipné, mohl si mi zlomit ruku!!" Odpovědi jsem se nedočkala. Po chvilce ticha jsem se odhodlala. "Co myslíš, zvládneme to?" Luke si povzdechl a opřel se o ruce. "Uděláme, co bude v našich silách, aby ses dostala domů." Jeho slova se volně rozplynula do chladného večera.
Druhého dne jsme vyrazili brzy na pochod. Když jsme se přiblížili k městu, Diego nám všem rozdal dlouhé černé pláště. "Tohle je oblečení Asů v civilu." Vysvětloval. Oblékla jsem se do pláště a stejně jako ostatní si nandala na hlavu kapuci. Vydali jsme se směrem k městu. Abychom se dostali k hvězdě, museli bychom se nejdřív dostat na druhý konec města. Byla jsem nervózní, všude okolo mě chodili lidé - pardon Asové - ve stejně černých pláštích jako my. Co když se jim ztratím? Už mě nenajdou! Celý den jsme se potloukali městem, na večer jsme se "utábořili" v jedné dlouhé špinavé a temné uličce. Něco mi tu prostě nehrálo, už od prvního momentu jsem věděla, že mi tu něco… smrdí - a teď nemám na mysli popelnice. Opřela jsem se o zeď uličky a snažila se přežít, dokud neusnu. Myslela jsem, že umřu, neskutečně mě bolela hlava a celkově jsem se cítila strašně unavená. Diego si sedl vedle mě. "Je ti zle?." Přikývla jsem. "To je normální, že ti je zle. To ten časový přesun, navíc jsi zvyklá na jiný vzduch, než tu máme teď. To je další z důvodů, proč se odtud musíš dostat, co nejdřív, jinak nám tady ještě zkolabuješ." Usmál se na mě a já se snažila mu úsměv oplatit. Marně, neměla jsem na to náladu. "Pokus se z toho vyspat, bude to dobré." Pohladil mě po hlavě, jako to kdysi dělala moje babička, když jsem byla malá a necítila se nejlíp. Luke byl fajn společnost. Vtipný a pohledný, ale Diego mi připadal tak nějak… jako rodina. I přes to, jak mi bylo mizerně, mě dokázal aspoň z části uklidnit. Uprostřed noci mě vzbudil šustot. Všichni okolo mě spali. Vstala jsem a chtěla se podívat, co se děje. Za hlavou se mi ozval neznámý hlas. "Zabloudila sssi? Ccco?" Zněl syčivě. Zakoktala jsem. "E-e ne-e, nezabloudila, jsem-m jsem tu správně." Neznámá bytost se přiblížila ke mně. "Vážně? Že jsssem tě tu nikdy neviděl? A to tohle je můj revír." Blížil se ke mě a podivně kroutil hlavou. "Víš a ten kdo je v mým revíru a ještě k tomu není Asss… moccc dlouho na živu nevydrží." Ozvalo se skřípění čepele. Zakryla jsem si tvář rukou a vykřikla. Bylo slyšet se řinčení, jak kovová trubka narazila o hrot dýky. "To bych nedělal!" Vykřikl s úšklebkem Luke, když odrazil úder. As se s výkřikem vrhl na Luka. V uličce před námi se objevili další dva Asové. Než jsem se stačila nadát, Diego jednomu z nich utnul hlavu. Teď se oba dva s někým mlátili, jen já tam stála jak kůl v plotě. Uviděla jsem hromádku železných trubek a vrhla se k ní. Popadla jsem jednu trubku, abych mohla jednoho z Asů praštit do hlavy a chtěla jsem se zvednout. A potom jsem ho uviděla. Asi deset metrů ode mě stál As s obří puškou a mířil ji na mě. Uslyšela jsem výstřel a trhla sebou. Před očima se mi ocitla černá čmouha, která mi dopadla pod nohy. Byl to Diego, zachránil mě. Zezadu se ozval další výstřel, který Asa sejmul. "Diego?" Zašeptala jsem s tušením toho, co teď přijde. Luke zneškodnil posledního Asa a přispěchal ke mně. "Co se stalo?!" Viděla jsem mu v očích bolest, zoufalství, strach, utrpení… "On mě zachránil." Z očí se mi kutálely jedna po druhé slzy. Diego z posledních sil zašeptal. "Na co čekáte pitomci? Běžte, než tu budou další!" Oční víčka se mu zavřela a on se odebral do zaslíbeného světa. "Co bude teď?" Byla to hloupá otázka, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. "Slyšela si, ne? Musíme jít, než přijdou další."
Tu noc jsme se nikde nezastavili, už jsem chápala, jaké to tu je. Chci domů. Konečně jsme přišli na místo. Ale Hvězdu jsem nikde neviděla. "Kde je?" "Hvězdy nejsou vidět, to můžeš jen ty, když tě sem přenesla, já jí nikdy neuvidím." Byla jsem už zase zmatená. "A jak jí teda uvidím já?" "Musíme najít přesně místo, kde se hvězda nachází. Jinak tě zpátky nikdy neodnese." Přidal do kroku. Zastavil se před starou kašnou. "To je ono." "Počkat, to mám jako vlézt do kašny a doufat, že si toho nikdo nevšimne, aby nás nezabil?!" Šlápla jsem mu vší silou na nohu. "Au!." Vyjekl a posunul si nohu dozadu. "Jinou možnost nemáme, rozumíš. Hvězda si vybírá ty, které přenese jenom jednou, potom už je jen na tobě, abys našla ty jí, rozumíš?! Takže mazej do kašny." A ukázal prstem. Povzdechla jsem si. "A kam přesně si mám stoupnout?" Zamyslel se. "Podle Diegových výpočtů na…" Podíval se do kašny. "Na tenhle špunt." A ukázal na špunt. "Tak fajn." Otočila jsem se směrem ke kašně a chystala se do ní vstoupit. "Když to vyjde, kam půjdeš ty?" "Když to vyjde, poputuju zpátky na Paranoiu." Zamračil se. "Ale mohl bys jít přece se mnou." Vlastně ani nevím, proč jsem to řekla, ale něco uvnitř mi říkalo, že když to neudělám, bude to největší chyba v mém životě. Usmál se. "Ne, to nejde." Najednou jsem se cítila trapně. "Ale proč ne? Vždyť tady se válčí, tam kde žiju já, bys byl v bezpečí a-a…" Přerušil mě. "Chci odtud Marylin a ani netušíš jak moc. Ale nemůžu. Mám tam v Paranoie, přátele a rodinu… a James není schopen starat se sám o Paranoiu, potřebuje mě, lidi v Paranoie mě potřebují. Proto nemůžu jít s tebou." V oku se mi zaleskla slza. "Jistě, já to chápu. Uvidíme se ještě někdy?" Zeptala jsem se. "Možná." Ušklíbl se. "Když potkáš ještě jednou tu samou Hvězdu, pak určitě, určitě se ještě uvidíme." Objala jsem ho a nechtěla se pustit. Přeci jen, tady zuřila válka, ale tam doma nikoho nemám. Budu tam zase sama. Pustila jsem se. Luke vytáhl z kapsy zlatý medailonek. "Na. Chci, aby sis ho vzala. Myslím, že pochází ještě z tvé doby, ale… ber to jako upomínku." Zapnul mi medailon okolo krku. Jeho oči teď už v sobě neměly tu jiskru jako kdysi. Teď byly smutné. "Už jdi. O mě se nestarej." Utřela jsem si oči a rychle vlezla do kašny. "Nic!" Všichni se teď na nás koukali. "Nic, co mám dělat?" "Popojdi kousek vedle, honem, rychle!!!" Asové se okolo nás začali rychle slézat, ale mě se pořád nedařilo. Sakra!!! Až potom jsem spatřila známou zář. "Luku!"
Otevřela jsem oči a zjistila, že sedím v křesle na balkóně. Už se rozednívalo. Promnula jsem si oči. Že by to celé byl jenom sen? Pravda je, že poslední dobou mívám divné sny, ale tohle. Vstala jsem. "Cinkkk…!" Ozvalo se, jak malý předmět upadl na dlažbu. Poklekla jsem a zvedla ho. Byl to zlatý medailonek. To nebyl sen! Teď jsem si navíc ke všemu všimla, že mám mokré nohavice.
Pár dní na to jsem šla opět do školy. V jedné z temných uliček jsem zpozorovala rvačku. Byl tam jeden černoch, který bez milosti bušil do jednoho blond mladíka. Nevím, proč jsem to udělala, snad instinkt. Popadla jsem ze země železnou trubku a praštila s ní černocha do hlavy. Bloňďák se na mě užasle podíval. Překvapením mi trubka vypadla z ruky. Byl to Luke.

Dnes ještě stále ráda koukám na hvězdy. Ale tu mou, Modrou, jsem už nikdy neviděla. Ale taky už nejsem sama.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 idreamer idreamer | Web | 5. dubna 2014 v 18:50 | Reagovat

Páni, skládám poklonu! Né každý může říct, že byl vydán v knize! :)

2 Camilla Barnet Camilla Barnet | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 19:34 | Reagovat

Gratulace! :) Pokračuj v tom dál, je to krásně napsané a hlavně to má hlavu i patu. :)

3 Faint Faint | Web | 5. dubna 2014 v 19:46 | Reagovat

Prvé miesto? Obrovská gratulácia! :) Pamätám si ako som sa minulý rok dostala na literárne sústredenie, tiež som bola hrozne šťastná. Tento rok skúšam šťastie znova.
Aboslútne to nie je blud. Máš skvelý štýl písania, je to pútavé, dobre sa to číta :)
Postavy som si hneď obľúbila, hlavne teda Luka :D
Je pekné zisiť, čo ťa zaujíma a napĺňa.
Ja som si tým tiež na 100% istá, žiaľ rodičia to nejako nevidia čo ma mrzí :/

4 silluety silluety | Web | 6. dubna 2014 v 9:54 | Reagovat

První místo, být v knize :O páni :O až vydáš svou vlastní knížku, chci si ji koupit jako první :O bože luxusní :333 velká gratulace :33

5 Markéét Markéét | E-mail | Web | 6. dubna 2014 v 10:28 | Reagovat

No přiznám se, že si to teď moc nemám čas přečíst ale večer si čas udělám :) Je to velký úspěch a já ti to opravdu moooc přeji a gratuluji :) !!

6 Date tree Date tree | E-mail | Web | 6. dubna 2014 v 11:45 | Reagovat

Pane jo, gratuluji, přeji Ti to a přiznávám, že Ti to dost závidím! :)
Je ale vidět, že sis to zasloužila, opravdu se ti to povedlo :))

7 Kačíí Kačíí | Web | 6. dubna 2014 v 15:08 | Reagovat

Wow, tak to velká gratulace :) :)

8 kokos,ringle kokos,ringle | 6. dubna 2014 v 15:23 | Reagovat

pěkné!!!!

9 Dájja Dájja | 6. dubna 2014 v 15:41 | Reagovat

Holky, mě se toho honí v hlavě tolik, že to občas ani sama nechci vědět XD Každopádně ještě jednou velká gratulace :)

10 ♥Anďa Sb♥ ♥Anďa Sb♥ | Web | 6. dubna 2014 v 17:13 | Reagovat

wow moc gratuluju, urcite si to zaslouzis.

11 adelsdiary adelsdiary | Web | 6. dubna 2014 v 17:43 | Reagovat

Gratuluju zasloužíš si to. Ale trochu mi to trvalo než jsem všechno přečetla. :DD

12 Bellasmilee Bellasmilee | E-mail | Web | 6. dubna 2014 v 18:12 | Reagovat

Moc pěkný blog :)

13 Milenne Milenne | Web | 6. dubna 2014 v 21:47 | Reagovat

Páni, dobře ty. :)

14 Wiky Dream Wiky Dream | E-mail | Web | 7. dubna 2014 v 8:41 | Reagovat

wow, tak to je úžasný, výhru sis rozhodně zasloužila, moc ti to přeju a gratuluji..
Já se fakt ani nedivím, že si vyhrála.. sice jako sem nečetla ostatní práce, ale myslím si že by to stejně bylo zbytečné, je to fakt parádní :-) :-)

15 Jane Rose / SBéčko <3 / Jane Rose / SBéčko <3 / | Web | 8. dubna 2014 v 20:43 | Reagovat

Zlatíčko moooc ti z celého srdce gratuluju :)

16 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 9. dubna 2014 v 19:28 | Reagovat

Gratuluji, je to úžasné :)

17 Verča.. Verča.. | Web | 10. dubna 2014 v 10:21 | Reagovat

Konečně jsem si našla čas, abych si tu povídku přečetla a.. Wau, je to tak promyšlené a originální! Nedivím se, že jsi vyhrála. :) Gratuluju. :)

18 Joss Joss | E-mail | Web | 12. dubna 2014 v 13:29 | Reagovat

Wow, najprv som sa čudovala tomu, o čo pôjde, čo sa stalo, keď som čítala, usmievala som sa a nakoniec som si prečítala poviedku a vyrazila mi dych. Páni .. Lory, ty máš skutočný talent, takéto niečo napísať, to si naozaj zaslúžilo výhru, takže čo dodať? Gratulujem, ten príbeh je krásny, nemám naň dostatočne vhodné slová. :) Podaril sa ti. :) Najmä ten koniec je veľmi pekný a emotívny. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015