--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Pražákům je hej

4. října 2014 v 18:45 | Lory |  My Diary
Ačkoliv jsem ze začátku z tohoto dne byla zděšená a neustále se uklidňovala básničkou: "Ještě je to daleko..." tak celá věc dopadla tak, že se teď musím chlácholit slovy "Zase se někam pojede..." Psalo se datum prvního října roku dva tisíce a jedna čtrnáctka a my se měli s načí třídou a ročníkem nad námi vydat na celodenní výlet do našeho hlavního a milovaného městečka, zároveň pak mého rodného a to konkrétněji do pražského Rudolfína, na Vivaldiho 4 Roční období.
Opomenu-li to, že na koncertě vážné hudby jsem nikdy nebyla a děsila mě představa toho, že celé dvě hodiny nesmím usnout, také se musím vhodně společensky obléci, což je u člověka jako jsem já, co v životě nebyl v žádném větším divadlem a už vůbec na koncertě vážné hudby, opeře či něčem podobném, docela závažná věc, tak za největší problém jsem ještě do nedávna považovala přítomnost lidí o rok starších navštěvujících naší školu, ale nakonec se ukázalo, že to bylo na celém výletě jedna z nejlepších věcí... Please, return time...


Posledních pár týdnů se mi ráno leze z postele velice obtížně, natož pak když člověk celou noc proleží s otevřenýma očima a ve čtvrt na pět ráno má vstávat, aby stihl vlak. Po velkém souboji s mými vnitřními jsem přemohla, abych vylezla z postele a něco se sebou udělala, jelikož jsem odmítla chodit do Rudolfína se zlomenou rukou v šatech a převlékat se do nich na tamějších záchodech - při čemž mám stejně jen jedny černé šaty, které jsou bez ramínek a celkově nevhodné - tak jsem na sebe nakonec hodila košili a barevné kalhoty do zvonu. Byl to zvláštní pocit, podívat se do zrcadla a odcházet s pocitem, že jsem barevná a to do konce ty barvy tvořila z části růžová, což je u mě vážně neobvyklé. Prvotní strach, že budu na místě první, se rychle rozprchl a tak jsem byla ráda, že jsem dorazila včas.
Nikdo z nás sice ani na okamžik neuvažoval o tom, že by se po cestě tam či zpátky spalo, ale i tak, byla to šílená cesta. Mylím, že ať na tu ranní či na tu zpáteční nikdy - nebo každopádně hodně dlouho - nezapomenu. Byla to vážně sranda, pořád mi je záhadou, jak se do jednoho kupé vešlo jedenáct holek, přičemž to je přesně jedna třetina naší třídy. Co Bůh nechtěl, po cestě do matičky Prahy nás chytla menší sprška a mé kolegyně nenapadlo nic lepšího, než vystrčit hlavy z okna a umít si vlasy. Protože proč sakra ne?! Oproti ostatním jsem měla velkou výhodu: byla jsem "namalovaná" už z domova, zatímco většina ostatních se snažila udělat si makeblabla, linky či stíny za jízdě ve vlaku a to byla potom panečku zábava, když trošku přibrzdil - ale notak, nebuď škodolibá Lory!

Okolo půl deváté ráno se potom něco přes šedesát pubertálních blázínků vrhlo přímo do ruchu velkoměsta, ve snaze dorazit do Rudolfina. Co dodat než to, že cesta byla zajímavá. Teď jen přemýšlím, jestli to po celý den byla náhoda, nebo to někdo měl promyšlené, abych na něj neustále narážela... hmm. Náhody neexistují. "Ježiš, strom!" Nakonec se nám podařilo tuto proslulou stavbu přeci jen najít a po boji o lístky jsme se dostali dovnitř. V budově byl jakýsi zmatek, na záchod neproniknutelná fonta a všude dobře upravení lidé - mezi nimi buran jako jsem já, lol. Po tlačenici a čekání se všem nakonec povedlo najít si svá místa a usadit se. Jenže až pak jsem si to uvědomila. To všechno kolem, když jsem se ohlédla. Na tento pohled nikdy nezapomenu... ten pocit, když všichni kluci - a obzvlášť pak někdo - seděli rádoby kultivovaně na místech, měli na sobě košile a co je ještě lepší, velká část z nich dokonce motýlka či kravatu. To bylo tak strašně legrační a kawaii, nechtěla jsem se jim tam smát, ale uvnitř jsem umírala, jelikož ty záchvaty smíchu ne a ne mě nechat na pokoji.
Zavřely se vstupní dveře, sál utichl, na podium vstoupil dirigent s moderátorem, později i celý sbor a já byla připravena na dvouhodinovou rutinu. Nakonec jsem vším byla ale mile překvapena. Hudebníci byli vážně šikovní, hudba byla krásná a mají můj velký obdiv, jenže na typ člověla jako jsem já, to bylo zkrátka moc dlouhé, takže už na začátku podzimu či dokonce na konci léta jsem klimbala. Na druhou stranu se musí nechat, že koncert byl pojat i docela zábavnou formou, "moderátor" byl vtipný. Jelikož jsem nikdy na ničem podobném nebyla, jak už jsem konečně říkala, tak jsem byla doma varována, ať tleskám až na konci daného období. Celou dobu jsem si říkala: Kdo bude asi ten, co zatleská? No a jistě, byla to naše škola, co tleskala v nevhodný čas. Chudák dirigent pak musel asi dvakrát - ale slušně - podotýkat, ať tleskám až po všech třech větách daného období, tedy na konci skladby. Musel si myslet, že jsme úplně tupí, ach jo.


I když hlavní atrakcí naší výpravy bylo samozřejmě Rudolfinum, největší zábava nastala teprve až po opuštění budovy a našeho volného rozletu Prahou. Přeskočím-li to, že nás v Rudolfinu málem zamkli, řekněme tedy jen, že jsme se najednou z čista jasna přemístili na Staromák. Pořád z něj nemůžu, tak hrozně nenápadné, celá třída je někde jinde, jen on pořád postává u té naší a skáče mi do řeči. Cute. "Nechte jí bejt." Ten pocit, když se vás zastane... Protože jsme vesničtí burani, museli jsme si prohlížet všechny sochy, poté taky pomníky 27 českých pánů a v neposlední řade Orloj. Odbila první hodina, mi se koukli jak kostlivec zvoní a svoboda! I když, jak už jsem se jistě zmiňovala, jsem pražák, v Praze se ani omylem nevyznám a tak jsem nakonec dopadli stejně jako všichni Japončíci, co neznají cestu. Přešli jsme na Václavák a po boji sehnali lavičku, kde jsme spořádali oběd. Poté jsme se toulali a prohlíželi si okolí, nejvíce mě zaujala asi dřevěná vyhlídka/konstrukce uprostřed náměstí inspirovaná rubikovou kostkou. Já jsem nahoru lézt nechtěla, ale nakonec mi nezbyla jiná možnost a jelikož byla podlaha průhledná, málem jsem se zbláznila, když jsem vylezla na vrcholek a myslela si, že už se nikdy nedostanu dolů.
Zbytek času jsme pak strávili hledáním cukrárny, nakonec jsme stejně skončili někde jinde, ale co na tom, byli jsme spolu a u zmrzliny nám bylo dobře, rozvalené v křeslech a neunavné mluvit. Zde jsme byli poměrně dlouho a tak naše limitovaná hodinka rychle utekla. Naposlední chvíli jsme se vydali kvůli kamarádce do Luxoru, sice na knihy nejsem, ale bylo to nakonec zajímavé si to projít, obzvlášť když jsem zde ještě nikdy nebyla. Všechno jsme měli skvěle propočítané, zbývalo nám pět minut a... samozřejmě jsme přišli pozdě na třídní focení! Nakonec jsme dobíhali a tak na fotkách či fotce jsme, jen nechci radši ani vidět, kde všude mi po tom běhu trčely vlasy - vlastně už jsem to viděla a je to hrůza, celkově fotky z tohoto dne, na kterých je má osoba jsou nic moc, ale co se dá dělat, nehraju si na fotky, pro mě jsou důležité zážitky.


Jestli byla cesta do Prahy zajímavá, neumíte si představit, jaká byla cesta zpět. Průvodčí si musela nejspíš myslet, že to není gymnázium, ale spíše uprchlíci z nějakého cvokhousu nebo polepšovny či ústavu pro mentálně choré. Uznejte sami, jestli je normální, když naše kupé v každém tunelu vyje, potom vyhazuje jednotlivé členy výpravy na chodbu bez bot a ponožek, jež poté naházejí do jiných kupé po celém vlaku. Když chcete jít na záchod a projdete kolem kluků, ozve se z jejich strany také něco podobného vytí či zkřeku. A nakonec když k nám vtrhnou kluci z druhého ročníku a začnou z našeho okna máchat pytli a dělat si ze záclon plachty. Why not? Vždycky jsem věděla, že nejsme normální gympl. Je toho mnohem víc, ale v zájmu mém i všech ostatních, nebudu na nás přeci vrhat až tak špatné světlo, navíc okamžiky jako jsou tyto se nedají moc dopře popsat, musíte je prostě prožít na vlastní kůži.

Když tu teď stojím a ťukám do klávesnice, je mi docela smutno, že už je to všechno pryč. Že za měsíc, možná za dva, z toho všeho zbude jen jeden pěkný zážitek a ty krásné maličkosti, díky kterým jsem se celý den usmívala, nejspíš upadnou v zapomnění, ačkoliv jsem se zde snažila je aspoň trochu zachovat. Byl to nádherný den a jsou z něj úžasné vzpomínky, doufám, že se něco podobného bude brzy opakovat. Je mi jedno kam pojedeme nebo kudy půjdeme, hlavně že tam budu s nimi... život je příliš krátký na to abychom seděli doma, jednoho dne se vzbudíme a zjistíme, že nám protekl mezi prsty...

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 4. října 2014 v 20:25 | Reagovat

Takže to byl nakonec celkem pěkný a hlavně veselý výlet Vivaldi musel být úžasný, já bych na něj jela hned, ale nemám moc šanci dostat se do Prahy.. Zábava jak se zdá nechyběla a to zejména v tom vlaku co? Docela mě to dostávalo když jsem to četla, prý ,, uprchlíci z nějakého cvokhousu" dobré :-D :-D
Uplně si vybavuji když jela na nějaký výlet naše třída a co se pak děla ve vlaku.. Jo nezapomenutelné zážitky :-D

2 Vall Vall | Web | 5. října 2014 v 16:17 | Reagovat

Mně se moc líbí obrázky :3:)
Já se těším, až pojedu do Prahy. Když jsem ji viděla z dálky, moc se mi líbí ... ty památky apod.

3 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 5. října 2014 v 20:10 | Reagovat

V létě jsem byla v Praze s kamarádkou, kam chodí do školy. Prošly jsme ty nejhlavnější památky a bylo to tam super :) Ale neviděly jsme samozřejmě všechno, to by bylo na dýl ;) Moc hezké fotky

4 Luci Luci | E-mail | Web | 6. října 2014 v 19:05 | Reagovat

musela to být super akce :D ta cesta tam... taky bych asi byla škodolibá a smála se :D měly se namalovat doma :D vážná hudba? nic moc pro mě... ale kluci  v obleku - zvlášť z naší třídy - mě vždy pobaví :D a cesta zpátky... předčili jste i naši třídu a to je co říct :DD o nás by taky nikdo neřekl, že jsme gympl... maximálně zvláštní škola :D

5 Jane Rose / SBéčko <3 / Jane Rose / SBéčko <3 / | Web | 6. října 2014 v 20:49 | Reagovat

Moc krásný fotky i tvůj nový design... moooc se ti povedl :)

6 majas-serials majas-serials | Web | 7. října 2014 v 13:52 | Reagovat

WOW, wow, WOW, měla jsi tu nádherné designy, ale tenhle je bezkonkurenčně nejlepší, ty okraje jsou absolutně parádní ;) :) Teda tu vážnou hudbu, operu ti závidím, hrozně bych chtěla na takový koncert. Copak tvoje kamarádky nikdy nejeli vlakem, malovat se ve vlaku :D :D to můžou jen profíci, kteří jezdí celý život. :D Nesnáším fronty na záchod! Luxor je skvělý, aspoň teda ten plzeňský, ten já prolejzám docela často :D Jak si psala ..vyhazuje jednotlivé členy ..... už jsem automaticky četla z okna. :D :D :D My jsme ve vlaku taky vždycky dělali bordel, čím jsme starší tím je to horší. :D:D

7 silluety silluety | Web | 7. října 2014 v 16:47 | Reagovat

No tak :3 vivaldiho čtvero ročních dob je luxus :3 nechápu jako já.. osubka, která vyznává punk, metal a rock, může mít i strašně ráda vážnou hudbu :3 <33 (okok.. bach, beethoven nebo jak se píše a podobný hrozný věci ee :DD jo a tak strááášně slavná houslistka na S x_x pinda jedna x_x jenom se tam pohupuje s houslema a to umění není x_x arghh..!!) - to je mimo mísu :DD fuck :D promiň :D
no prostě to nechápu jak někdo jaká já, může milovat i tohle :DD :3
mohla si sem dát aspoň fotku jak si vypadala :D
no mě tohle čeká na konci října x_x taky jede celej ročník x_x božeee.. to nepřežiju :/
a super desing :3 <3

8 Lory Lory | 7. října 2014 v 18:56 | Reagovat

[4]: My jsme zvláštní kalibr, předčíme leckoho xD

[5]: Děkuji ^^

[6]: Děkuju moc, od tebe si té pochvaly obzvlášť vážím :) Vyhzovat lidi z kna jsme původně chtěli taky, ale pak  tomu nakonec nějak nedošlo no... souhlasím, čím starší, tím horší to je xD

[7]: Já tě naprosto chápu, jako rádoby metalistka se taky divím, že mě dokázaly jako nástroj tolik očarovat housle a tahle hudba byla krásná, jen jak jsem říkala, prostě na mě až moc dlouhá, ale to je vedlejší a moje chyba. Ne, fotku jsem sem radši nedávala, abyste se nezděsili, navíc nechci přijít o to málo čtenářů, kteří sem chodí xD Ale jo, bude se ti tam líbit a děkuju moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015