--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Ztraceno v pustinách

15. prosince 2014 v 15:50 | Lory |  My Diary
Včera tomu byl přesně měsíc. Celých třicet dní od události, kdy se mi změnil život. Čtyři týdny od splnění snu. Připadá mi to jako včera a zároveň mám pocit, jako kdyby to snad ani nebylo nikdy skutečné. To jen nekonečná kvanta fotografií a videa ve mne utvrzují pravdu, že jsem tam skutečně byla. Já. A oni. A šedesát tisíc dalších šílenců. Pořád vidím před očima ta světla, slyším nadšený dav a tóny první písně s intrem. Můj tlukot srdce, jako by v tu chvíli ale všechno přehlušil, takhle neskutečně nadšená jsem ještě nikdy v životě nebyla. Teď mi přijde jen smutné, jak všechno nádherné tak rychle zmizí. So lost in the echo... a zapomene se v pustinách. Je to jedna velká fascinující událost a i teď, když si pouštím písně z alb, které vlastním, se mi vzrušením zvedají vlasy na hlavě, musím se pousmívat, hlasitě si pozpěvovat a poskakovat po pokoji, s tím vědomím, že jsem je viděla na život, to samé, co teď poslouchám, zpívali a hráli bozi pár metrů ode mne. Naživo je to úplně jiné než z nahrávek a přitom je to z nich tak neskutečně podobné, že když se nechá člověk unést, má pocit, jako kdyby tam znovu byl, akorát bohužel není.
Videa se mi na youtube nahrávala poměrně dlouhou dobu, protože když jsem chtěla, aby byly v nějaké kvalitě a připočtu k tomu, že máme špatný signál připojení, tak se mi jeden videoklip nahrával třeba půl nebo celý den, podle toho, jaká byla jeho délka. Dnes, přesně po měsíci, mohu ale konečně říci, že jsem nahrála takřka všechny, až asi na jedno, které později doplním. Pojďme se spolu tedy vrátit v čase a přesunout se do Vídně, zaposlouhcat se do té krásy a sledovat mistrovské výkony.
Jako první bych měla asi vzít po pořadě skupinu Of Mice & Men. Na to, že jsem je nikdy nijak extra neposlouchala, se mi po tomhle dnu tak strašně moc vryli do paměti, že na ně dnes nedám dopustit. Jejich vystoupení jsem si užívala každou vteřinu i přes to, že ostatní moc nespolupracvali. Bylo to jen mezi mnou a nimi a oni byli skvělí. Jako první, zároveň otevírací song celého alba i koncertu, zahráli Public Service Announcement, na jehož nahrávku jsem skutečně pyšná - i přes to, že je tam slyšet, jak nestále něco musím brblat a i když není celá.



Na tuto pecku navázali hitem Feels Like Forever. Písničku jsem si zamilovala, hlavně proto, že krátkou dobu před koncertem publikovali její nový oficiální klip, který mi sice chvilkami drhnul, ale jelikož příliš natočených klipů nemají, tak jsem neměla problém si ho s touhle skladbou spojit a dobře zapamatovat. Ve Vídni bylo její předvedení úžasné, ve videu je sice mizerný obraz, protože jsem natáčela na svůj mobil, aby mi v otcově zbylo místo na videa s LP, ale důležitý je zvuk a ten je docela obstojný.


A jako další se mi podařilo zdokumentovat Bones Exposed, což je jeden z jejich asi nejznámějších hitů a to bylo maximum, co byl můj mobil schopný pozřít. Ačkoliv obraz stojí opět za starou bačkoru, zvuk je podle mého dobrý a tak si jejich vystoupení můžete aspoň poslechnout. Zároveň se ale omlouvám za můj příšerně falešný zpěv.


A jako poslední natočenou píseň mám mou srdcovou záležitost a tou je Would You Still Be There, což byla první píseň, kterou jsem od nich kdy slyšela a tenkrát mě naprosto a bezkonkurenčně očarovala, snad nejlepší screamo písnička, kterou znám, jsou úžasní. A tentokrát musím pochválit i obraz, jedno z nejpovedenějších videí, které mám. Dále potom následovaly songy Another You, Identity Disorder, The Depths a You're Not Alone. YNA jsem si chtěla neskutečně moc natočit, protože mi jednou opravdu hodně pomohla a slyšet jí naživo bylo něco neskutečného, bohužel natočit se nepodařilo.


A nyní už přicházejí hlavní hvězdy večera. Ti, na které jsem čekala tak neskutečně dlouhou dobu, ti, které tak zbožňuju. Myslím, že nemá cenu dále vypisovat mé pocity, všechno co se mi povedlo vypsat, si můžete přečíst zde. Ten jejich nástup byl triumfální, prostě něco fantastického, tohoto videa si hrozně moc vážím, je to prvních jedenáct minut, kde zaznívá into z The Catalyst a The Requiem, GATS a následné Given Up, což se zkrátka nedá popsat, to si musíte pustit, musíte to slyšet, vidět a být. Mám z toho teď husí kůže a chce se mi brečet, chci tam znovu. Pořád nemůžu z toho Mikeova rapu, zatraceně, on je tak úžasný!


Následovalo Points Of Authority a One Step Closer, které bohužel natočené nemám, i přes to, jakou citovou vazbu k nim vedu, bylo přímo fantastické moci se přidat k těm dalším tisícům lidí, kteří volají a řvou SHUT UP!! ale hlavně k Chesterovi. Jako další pak přišel Blackout, který se postupně přeměnil s Papercut, zarchivovanou mám ale jen malou část a další se mi ztratila kdesi v pc. Prosím, toho mého řevu si nevšímejte.


Poté přišli na scénu Rebellion a Runaway s Wastelands. Vůči těm prvním dvou nijak extra velkou citovou vazbu nemám, i když ano, jsou to úžasné skladby a mám je ráda, ty jejich hlasy celkové podání ve Vídni je ve mě ještě více utvrdily, ale jestli jsem chtěla na koncertu slyšet nějakou písničku z THP, tak to byla právě Wastelands aneb pustiny naživo, bylo to něco nepopsatelného.


Pořád žasnu nad těmi efekty, to je něco neuvěřitelného, máte při tom pocit, jako kdyby jste se dostali do jiné dimenze. A ano, v tomto videu si můžete opravdu zřetelně vychutnat mé pěvecké schopnosti, ale těšte se na video s ITE, protože tam je to ještě o mnohem výraznější, ohohoho.


Po tomto šoku na mé citové ústrojí následovala Castle Of Glass (Recharged! Miluju tu desku!), což bylo prostě moc, já myslela, že se rozbrečím radostí, všichni najednou vstali, i ti, kteří celou dobu seděli a začali zpívat. Pro mne má tahle píseň opravdu velkou váhu, pomohla, když jsem byla ve srabu. Navíc ještě pak, když se na ni napojilo Leave Out All The Rest, to bylo moc. Vážně jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Krása to byla.


A následovala Shadow Of The Day a Iridescent. Ne, to se nedalo přežít bez toho, aniž byste urojili slzu. Díky bohu Joeovo sólo to všechno zachránilo a vytrhlo nás přihlížející nadšence, z té krásné euforie. Ale že to stálo za to! Následné Burn It Down probudilo opravdu úplně všechny a když přišlo na řadu Waiting For The End, bylo to něco fantastického.



Když začaly hrát první tóny Final Masquerade, byla jsem opět na rozpacích. Když jsem tuhle píseň slyšela prvně, otevřeně jsem brečela. A teď se mi chtělo znovu. Byla to nádhera. Za Wretches and Kings jsem byla také moc ráda. Tohle video sice není moje, ale nemohla jsem si odpustit sem nepřidat odkaz na úžasné Remember The Name, protože to byl zkrátka zážitek, něco neuvěřitelného, legendární Fort Minor! Stejně jako i Numb, který můžete na onom odkazu slyšet. All I want to do is be more like me and be less like you!!! Za nahrávku Final Masquerade jsem ale poměrně hrdá.


In The End. Faint. Kapitola sama o sobě. Při těchto skladbách se ve mě šílenství konečně vydralo na povrch. ITE má pro mě strašlivě velký význam, text, melodie, zpěv... všechno to strašně moc znamená. A nejenom pro mne. Myslím, že tohle nemusím popisovat, protože video mluví naprosto za všechny a za všechno. Tohle si určitě pusťte. Věřte mi, stojí to za to. Jump, jump, jump!


Tímto má série videí končí. Dále pak následovaly útržky songů jako je Lost In The Echo, New Divide, Crawling, Until It's Gone, What I've Done nebo The Catalyst/Bleed It Out. Tolik krásných okamžiků, jeden den a sen je v háji. Nemůžu tomu pořád uvěřit, ale jedno je jisté: až tu budou znovu, já tam budu taky.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Máte na výběr mezi vnější a vnitřní krásou. Co je důležitější?

Vnější krása
Vnitřní krása

Komentáře

1 - monika - - monika - | Web | 15. prosince 2014 v 16:42 | Reagovat

... pevně věřím, že si je neslyšelo naživo naposledy ... a tolik videí jsi natočila ...

2 LuiSummer LuiSummer | Web | 15. prosince 2014 v 18:49 | Reagovat

Zavidím ti,nikdy jsem žádnou kapelu tolik ráda neměla aby mi dovolila odhalit takové emoce. Je to vážně krásné že to v tobě vzbuzuje tolik vzpomínek a emocí. Myslím jsi že ty která jejich tvorbu bereš tak vážně a máš ráda si je rozohodně naživo ještě parkrát poslechneš.

3 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 15. prosince 2014 v 19:27 | Reagovat

Jak já ti závidím! Doufám, že se mi někdy poštěstí vidět nějakou mou oblíbenou kapelu live!

4 Rosetta Rosetta | Web | 16. prosince 2014 v 19:34 | Reagovat

Úžasný článek a určitě i celý koncert LP :)

5 not-princess not-princess | E-mail | Web | 17. prosince 2014 v 15:32 | Reagovat

K designu : děkujiii :) ! moc mi vyhovuje .. podle náhledu jsem moooc spokojená !! :)

6 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 18. prosince 2014 v 11:51 | Reagovat

Ahoj máš u mě diplom za Bleskovku 7 ;)

7 Kikča Kikča | E-mail | Web | 19. prosince 2014 v 20:28 | Reagovat

Je super že sis to užila :-) A určitě to nebylo naposledy :-) Docela ráda bych si to ss tebou i vyměnila xD.. :-D Taky bych chtěla mít to štěstí.. :-D

PS.Ráda bych tě upozornila, že na mém blogu probíhá kontrola affs, abych věděla zda chceš zůstat affkem i v roce 2015. Díky Kikča

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015