--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Pravda přichází poslední - Pro lepší zítřek

29. ledna 2015 v 16:10 | Lory
Je to už delší dobu, co na svět přišla tato povídka. Osobně si nemyslím, že by byla špatná, ani že by byla nějak výrazně dobrá, ale za její neúspěch může nejspíše to, že zadání do soutěže byl "úsměv". Vždycky, když něco píšu, je to založeno více méně na nějaké myšlence či nevyřčené otázce, nezáleží na tom, co je to zač, ale většinou je to prostoupeno negativní aurou, i když je konec radostný. Asi zkrátka nebyl dobrý nápad psát, že lidi jsou svině - odpusťte mi ten výraz - když jsem to posílala do soutěže, jejíž podstata bylo psaní o přátelství a radostech s životem spojených, co naplat, já si prostě umím vybrat. Konec konců, píšu ale pro sebe, no ne? Ale dost žbrblání, bylo mi líto nechat ji jen tak ležet v počítači a tak jsem se rozhodla, že se s vámi o ni podělím tady. Je to psané odhaduji tak někdy začátkem až koncem září. Snad z toho pochopíte, co jsem měla v první řadě na mysli a prosím o kritiku - upřímnou. Mám tu dva názvy, protože ten první byl původní a ten druhý jsem vymyslela až později. Teď se mi ale více líbí ten novější, ovšem už jsem měla vytvořenou úvodku, tak jsem to nechala být.



Vítr mi foukal do uší, okolím pískala meluzína a já se krčil v klubíčku. Čekal jsem, až ten hrozný nečas přejde a já se budu moci dál toulat světem s cílem najít smysl a důvod tohoto bytí zde. Kožíšek jsem měl promáčený a tlapky plné drobných nečistot. Chtěl jsem vykročit v před, abych se přesunul kousek dále do lepšího úkrytu, ale ouha, nemohl jsem. Palčivá bolest v pravé zadní pacce mě rozvzpomněla na střep z láhve od piva, který jsem si do ní omylem vrazil asi před týdnem. Teď to pěkně bolelo.

Stále nemůžu uvěřit, co tu vlastně dělám. Je to jako zlý sen, noční můra, ze které se nejde probudit, ať se o to snažím sebevíc. A při tom jsem měl všechno. Všechno na co jsem si jen pomyslel, cokoliv co jsem si kdy mohl přát. Rád bych znal odpověď na jednu jedinou otázku: proč? Chtěl bych vědět, co jsem udělal špatně, že jsem dopadl takto. Já bych se změnil a polepšil, jenže jsem nedostal šanci. Ptáte se na můj příběh? Rád vám ho povím, mám času dost a stejně nikam nespěchám.

Vše začalo tím, že jsem otevřel prvně oči a uviděl dvě smějící se tvářičky. Byly to děti a měly z mého příchodu radost, jejich nadšení trvalo několik krásných měsíců. Chodily za mnou, mazlily se se mnou, házely mi pískací hračky a nosily dobré jídlo. Jenže pak se něco změnilo. Já jsem vyrostl a už to nebylo to malé roztomilé štěně, ale byl ze mě najednou velký pes. Už jsem se nechtěl mazlit a tak ani děti nechtěly, dokonce mě začaly honit, tahat mě za ocas a ten nejstarší, můj velký páníček, si občas i kopl, bolelo to a já jsem nerozuměl tomu, co jsem provedl špatného, že mě takto trestá. Jednoho krásného podzimního dne dívka, která si se mnou dříve hrávala, postávala v předsíni s kufry a na někoho čekala. Chtěl jsem jí doprovodit, ale jen mě odháněla. Pak vím jen to, že klaply dveře a již nikdy jsem jí neviděl. Když jsem se smutnýma očima šel za páníčkem, dostalo se mi odpovědi, že odjela na internát. Toulal jsem se domem jako tělo bez duše a doufal, že se dveře otevřou a v nich bude stát ona. Jenže se to nikdy nestalo. Chlapec, druhý z dětí, které ze mě byly tak nadšené, býval teď jen věčně zavřený v pokoji a mě dovnitř sotva kdy pustil. Páníček si mě nevšímal. Podzim pomalu ale jistě odcházel a na dveře klepala zima. A taky něco jiného. Páníček mi jednou takhle oznámil, že půjdeme na vycházku, jako každý den. Kráčeli jsme ulicemi, ale dnes jsme místo do parku pokračovali dále. Divil jsem se a chtěl se vrátit, ovšem páníček kráčel sebevědomě dál a tak jsem ho následoval s přesvědčením, že to nejspíš vezmeme nějakou oklikou. Nakonec jsme se ale ocitli až daleko v továrenské části města. Dostal jsem obojek a rozkaz, abych si sedl a čekal. Když jsem se po chvilce otočil, zjistil jsem, že druhý konec mého vodítka je přivázaný k lampě. Nechápavě jsem pohlédl směrem vzhůru. Páníček se ale jen škodolibě zasmál, něco procedil mezi zuby, otočil se a odešel. Chtěl jsem ho přivolat zpět, ale neslyšel. Nebo jen dělal, že neslyší. To bylo také naposledy, kdy jsem ho spatřil a toho dne se můj život od základů změnil. Bylo mi, jako kdyby mi vyrvali srdce z hrudi a poté ho zašlapali do prachu. Ten, jehož jsem miloval a obdivoval, mě opustil. Vše co jsem znal, bylo pryč a já byl sám a ztracený. Asi po dni usilovné námahy se mi podařilo dostat se ven z vodítka, rozběhl jsem se do ulic a strachy se schoval do nejbližší opuštěné uličky.
Teď mám hlad a jediná strava, kterou znám, je ta z popelnic. Uplynuly asi dva měsíce od událostí onoho dne, milující lidé a domov jsou pryč, jen já jsem stále přetrval. Je zima, letos prý jedna z největších, které toto městečko pamatuje, všude je sníh a není kam se schovat. Mrznu tu a čekám, až přejde vánice. Myslel jsem si o lidech, že jsou to přátelská stvoření. Často jsem slýchával, že pes je nejlepší přítel člověka a domníval jsem se, že by to mělo být oboustranné, že i člověk je nejlepší přítel psa, ale mýlil jsem se. Lidé jsou jen sobci, nic jiného než sami sebe neznají. Nabídnou vám domov a lásku, ale když to nejméně čekáte, seberou vám úplně všechno. Ačkoliv tak někteří možná nepůsobí, zevnitř jsou to zrůdy. Zneužijí a vyhodí. Jenže já nejsem něčí hračka, jsem živý tvor! Stejně jako všichni ostatní jsem živá bytost, co má své sny a zaslouží si pěkný život.

Vánice přešla a já mohl ven - totiž ven, já jsem již dva měsíce v kuse venku. Zaslechl jsem nějaký hluk, byla to kola aut a hlasy lidí, jež se po konci bouře opět vyhrnuli ven, aby pokračovali dál ve své pouti. Vylezl jsem na jednu z krabic na kraji uličky, v které jsem poslední týden přebýval a sledoval okolní rozruch. Kolemjdoucí mě povětšinou míjeli s pohrdavými výrazy. Tu šla stará babička, která na mě pohlédla soucitným pohledem, po chvíli zase malá holčička s maminkou, co na ní volala: "Hele mami, pejsek!" V jejím hlase bylo cítit nadšení, ale vytratilo se, když jí matka odvětila něco ve smyslu, že jsem jen špinavý pouliční smeták. Sklopil jsem uši a ta jiskra naděje, že by se snad našel někdo, kdo by si mě vzal s sebou, uhasla a zmizela kdesi v neznámu. Otočil jsem se na znamení odchodu, když tu se za mnou ozval něčí hlas.

"Psst, nemusíš se už bát." Otočil jsem hlavou a uviděl tam stát mladou dívku. Netuším, kolik jí bylo let, ale odhadoval bych, že už měla po střední škole. Věnovala mi jeden zářivý úsměv. "Jak se takový krásný pejsek jako ty vzal na takovémhle místě?" zeptala se udiveně. Jen jsem zamrkal, ale ona se zachovala, jako by mi rozuměla. Jako kdyby mi viděla do duše a četla moje myšlenky. "Dobře. Už je dobře. Pojď sem." Natáhla ruku směrem ke mně. Očichal jsem jí a chvíli váhal. Nechtěl jsem, aby se znovu opakovala minulost, zamiluji se do svého pána, budu v něj vkládat důvěru, ale pak nastane den, kdy mu nebudu připadat dost dobrý a jednoduše mě odkopne. "Tak pojď." Pobídla mě znovu, když viděla, že nevím jak se rozhodnout. Nakonec jsem její ruku očichal znovu a přišel o kousek blíž. "Tak je hodnej." Usmála se a podrbala mě za ušima, jak tomu už dlouhé týdny nikdo neučinil. "Vezmu si tě domů. Jsi nádherný!" Spokojeně jsem zamručel a zavrtěl ocasem. Pak se trošku zamračila a přestala mě drbat. "Ale je tu jedna věc…" Zamrzl jsem. A je to tady, lidská sobeckost. "Nevím, jestli ty chceš jít se mnou?" Dodala nakonec. Najednou se ve mně ta uhašená jiskřička naděje zase rozhořela a vypukla v požár. Něco mi říkalo, že jí můžu bez váhání věřit. Zaštěkal jsem a vrhl se k ní. Se smíchem mě chytila do náručí a znovu podrbala. "Věděla jsem, že se mnou půjdeš. Já jsem Klára a ty… jak pak se jmenuješ?" nedokázal jsem jí říct své jméno, ať jsem se snažil jakkoliv, nevěděl jsem, jak to nejlépe provést. "Hmm, tak ty budeš třeba Štístko, co ty na to? Klára a Štístko." Zabořila obličej do mého kdysi hebkého kožíšku, jako bych byl právě vykoupaný, vůbec jí nevadilo, jako moc špinavý jsem. "Budeme nejlepší kamarádi." Potom vstala se mnou stále v náručí a vydala se cestou k domovu.

Spletl jsem se v lidech. Všichni nejsou stejní. I dnes se najdou takoví, kteří mají zlaté srdce a na pravém místě. Tak nakonec ještě není vše ztraceno, nakonec si i já žiju šťastný život. Člověk… tedy pes, by si měl jednu důležitou věc pamatovat: vždy je naděje na lepší zítřek.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jsi tu?

Klik

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | 30. ledna 2015 v 10:37 | Reagovat

Tak to bylo nádherný:33
Nejlepší věc, co jsem na tvém blogu četla!
Zezačátku jsem myslela, že ty lidi snad půjdu zabít, beze srandy, jak ho mohli nechat jen tak venku a uvázat ho k lampě-_- A ten konec, byl naprosto dokonalý, už jsem myslela, že to skončí tragicky, ale díkybohu že ne:) Vážně super, moc se mi to líbilo:3

2 silluety silluety | Web | 30. ledna 2015 v 11:55 | Reagovat

Hodně zajímavý :D nikdy jsem nic podobného nečetla :D hlavní hrdinou pes :D a to si měla na nějakou soutěž, že zadaný téma byl úsměv? :D
je to pěkný, tohle by mě nikdy nenapadlo :D ale je to pravda. Nejsou všichni zlý, ale zase někteří jsou.. jinak chudák ten pes :/ je mi ho líto :D

3 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 17:35 | Reagovat

Ahoj přečti si u mě prosím hodnocení SB

4 Beatricia Beatricia | Web | 31. ledna 2015 v 12:51 | Reagovat

Ta povídka se mi zaryla hluboko pod kůži a vztek se mnou lomcoval. To s tebou souhlasím. Lidé jsou svině. Ale konec dobrý, všechno dobré. Moc se mi povídka líbí, protože je to psáno emotivně a čte se s napětím. ☼☼☼

5 Lory Lory | Web | 15. února 2015 v 19:21 | Reagovat

[1]: Děkuju, vážím si toho. Já jsem ho původně chtěla nechat umřít, ale to by už ode mě bylo moc sadistické xD

[2]: Ano, ta soutěž měla slovo "úsměv" v názvu. Menší detail, ano xD No a to nejhorším na tom celém je, že se tyhle věci a jim podobné dějí v dnešní době neustále a nikdo s tím nic nedělá...

[4]: Děkuji ti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015