--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Věci uvnitř bubliny

19. března 2015 v 20:36 | Lory |  My Diary
Ačkoliv se může mylně zdát, že některé z problémů se více méně konečně (a zatím) vyřešily, objevily se opět nové a další. Jenže to by nebyl život, kdyby ne. Bylo by to až přespříliš jednoduché. A tak i přes to všechno, co se děje nebo neděje, ale mělo by se dít, se po menším úpadku opět hlásím do služby. Jak už jsem se jistě zmiňovala, stala se spousta věcí, poslední dobou je každý můj den něčím bohatý a výjimečný, i když to možná není vidět na první pohled. Proto bylo pro mne těžké vzpomenout si a sepsat všechny detaily, ale na to důležité jsem snad nezapomněla. Jsou dny nabité optimismem od rána, jiné naopak pesimistické od základů. Ostatní se v polovině změní a další krásný se k večeru pokazí. Beznadějné situace se promění v to největší štěstí. Jenže kdy se co z toho stane, to nikdo neví. Jak by taky mohl? Přestaňme se ale zabývat budoucností, ve které se nenácházíme a poohlédněme se za minulostí a současností, ve které žijeme...



Křížem krážem Itálií
Jak jste si už mohli prohlédnout na fotkách na týden jsem nakonec i já opustila svou vlast. Chtělo to trochu odpočinku, ačkoliv nevím, jestli mi ho to dopřálo, jelikož momentálně se cítím snad více rozhozená, než kdy jindy. Jsem v nějakém divném období, což je podporováno ještě jedním měsíčním cyklem (Děvčata nejspíš chápou, co tím myslím. Někdo to tak nebere, ale já osobně bývám ještě více psychicky labilní, než-li normálně.) Cesta tam byla pohodová - skoro celou jsem ji prospala. Když jsme dorazili do městečka Livigno, sluníčko už nám svítilo na pozdrav. Dříve, když jsem sem jezdila jako malá, narazili jste na čechy jen sem a tam, zřídka kdy. Když jsem ale pár dní před odjezdem viděla v televizi reportáž, v níž se hovořilo o tom, jak je Livigno v dnešní době pro náš národ asi něco jako Chorvatsko, bylo jasné, že věci se patřičně změnily. A skutečně, všude samá čeština - což mi lezlo na netrvy. Člověk si jede odpočinout, ale stejně tu hatlamatilku musí poslouchat všude okolo sebe. Také mě překvapilo obrovské množství zranění a nehod: několikrát za den létal vrtulník, skůtry svážely zraněné a sanitky byly neustále v akci. České rodiny s dětmi mi nijak nevadí, naopak, jenže pak jsou tu takové ty poloožralé party a ty skutečně nesnesu. Někteří lidé se zkrátka chovají a lyžují jako (s prominutím) hovada a tak se pak nemůžou ani divit, že si zlomí nohu nebo ruku, štěstím spíše je, když při tom nesmetou někoho, kdo jede omylem kolem.
Celý týden bylo moc hezky, sníh byl pěkný až v posledních dnech se změnil v plotny. Jídlo ve zdejším hotelu bylo též dobré a personál až na výjimky příjemný. Italové jsou zkrátka sympatický národ. Zhruba v prostředku pobytu jsme se šli projít do města, které je tvořené převážně nákupními zónami, jak jinak než pro turisty. Bohužel bych to ale nebyla já, kdyby odešla s prázdnou a tak jsem si nakonec odvezla krásnou maskáčovou bundu. Už dlouho po něčem takovém koukám a tohle byla láska na první pohled. Mě osobně se moc líbí a dokonce mám silné podezření, že v ní vypadám tak trochu i jako člověk.
Když jsem se vrátila domů, měla jsem hlavu plnou poznatků a myšlenek. Jenže časem se to všechno nějak vytratilo a tak najednou jsem v koncích a nevím, co bych dál psala. Konečně ty nejlepší okamžiky se slovy většino ani popsat nedají.


Jeden svět
Na začátku tohoto týdne přišlo velice příjemné obohacení výuky, z mého pohledu velká úleva. Měla jsem a stále mám dost věcí k dohánění, už proto jsem byla ráda, když pár hodin odpadlo a my místo toho vyrazili na takový "malý" filmový festival společně ještě s třídou pod námi a starším ročníkem nad. Původně jsem se obávala, že se bude jednat o nějaký nezáživný dokument z přírodopisného či nějakého podobného hlediska, ale naštěstí jsem se mýlila. Šlo o tři kratší filmy a několik ukázek mezi nimi, jež nám měly ukázat, jak se žije v nouzi a jiných zemích než je ta naše. Mělo to za účel probudit v nás pocit toho, abychom byli šťastní za věci, které máme. Krom samotných filmů mě zaujaly ale hlavně dvě ukázky před nimi. V jedné z nich byla řeč o šikaně a o tom, jak slova dokáží ubližovat. Někteří z nás to tak nevidí, ale (ne)správně použitá dokáží položit člověka na kolena. A zde byla krásně - to není to správné slovo, protože krásné to skutečně není, ale snad víte, co jsem tím myslela - ilustrováno, jak coby hmotné výrazy ubližují. V další - dalo by se říci reklamě - byl ukázán boj mladého chlapce s posměchem ostatních, kvůli odlišné sexuální orientaci. Tvrdil o sobě, jak se snaží být neviditelný, což bylo také dobře znázorněno. Když přejdu k samotným filmům, jak už jsem se zmiňoala, byly celkem tři. První z nich byla reportáž hocha přibližně v mém věku, jehož snem je stát se novinářem. Založil si blog a natočil reportáž o tom, jak Brazílii poznamenalo fotbalové mistrovství světa loňského roku. Domy byly bourány, rodiny vystěhovány kvůli železnici, která se nakonec paradoxně ani nedostavěla. Vše kvůli turistům, ale Brazilcům to akorát tak uškodilo. Stát se nestará o to, jak zdejší chudší lidé žijí. V dalším byl popisován život chlapce, který se v sedmi letech dostal na ulici, v prostředí Rumunska. Spadl do drog, málem umřel, ale našla ho paní, která mu chtěla pomoci. I přesto se drogové závisloti nemohl zbavit. V závěrečné scéně odcházel do nemocnice se slovy, že chce žít normální život a se vším přestat, jenže... jakou šanci má asi takový člověk? Poslední snímek byl z Holandska, pohledem dívčiny, která žila v chudé rodině. Přišlo mi to ale trochu paradoxní, jak ona, rádoby chudá, měla mobil samsung, drahou televizi a její rodiče měli peníze na cigarety. To na tom v porovnání s předchozím případem nemohli být zas tak špatně, ne?
Nakonec mě jen mrzelo, že velká část přítomných lidí si z toho celého dělala akorát tak dobrý den, jen malá část to brala vážně a trochu se zamyslela, řekla bych. Osobně musím říci, že se mě to docela dotklo. Něco mi to ukázalo, možná trochu probralo. Je strašné, co se v jiných koutech světa v 21. století stále ještě děje. A to jsme prý vyspělí.


My všichni školou povinní
Postupem času se i mě podařilo aspoň částečně vymanit z kulturního barbarství, především díky častým návštěvám divadla a kulturních institucí se třídou. V životě jsem nebyla tolikrát na společenských místech, jako za tenhle rok dohromady. Včera jsem se domů vracela pozdě večer z představení Škola základ života. Klasický a dalo by se říci i tak trochu legendární český námět byl skvěle pojat. O zábavu nebylo nouze. Je zajímavé, jak na střední škole, ať už na té z roku 1937 nebo současné, jsou lidé pořád stejní. Každý jsme minimálně jednou objevil v postavách na jevišti sebe samého a totéž platí o učitelích. Například hláška "Už zase nemají napsanou osnovu?" nebo přeříkávání německých modálních sloves pobavilo snad každého z naší třídy. Na představení s muzikálovým nádechem osobně moc nejsem, ale zde bylo zpívání zastoupeno jen decentně a vydařeně. Osazenstvo dorazilo v podobné sestavě jako minule. Já bych ráda poznamenala, že jsem konečně sehnala boty do divadla, tudíž mi nedalo si je tady nezarchivovat. Když už jsme u toho nakupování, ode dneška mám i nové sluneční brýle. Jsou dělané spíše na sport a všechno možné tahání, taky stály pár šupů, ale dobře sedí a mě se líbí.
V tento den se ale stalo ještě více zajímavých věcí, krom zpřeházeného rozvrhu například to, že když jsem čekala ráno na autobus, potkala jsem bývalého spolužáka ze základní školy. (Co vám budu lhát, příjemná mi jeho přítomnost nebyla.) Když zmizel za rohem oddechla jsem si, jenže po chvíli se vrátil zpět s partou kluků, jež obsahovala čtyři členy. Jsme taková malá ves, zastávka byla tedy až na mou osoby a je takřka prázdná. Nevím, zda to řekl schválně nahlas nebo se to jen rozlehlo, ale spíše bych se přiklonila k té první možnosti. Zkrátka najednou z ničeho nic povídá těm ostatním směrem ke mě. "To je strašná kurva támhleta!" Musím uznat, že mě to po ránu příjemně rozhodilo. Na bývalé škole jsem nebyla zdaleka oblíbená, ale i tak mi přijde jako barbarství někoho takto označit, když jste ho neviděli tři roky. Ale co, tyhle poznámky si člověk nemůže brát moc k srdci. Ignorovala jsem je, nasadila si sluchátka a hlavou mi šlo, jaký je to vlastně chudák, že si musí ego zvedat tímto způsobem. Po cestě autobusem jsem byla nevrlá a snad pokaždé, když jsem se ohlédla, jeden z těch čtyř na mě zíral. Po pár zastávkách naštěstí přistoupil kamarád a jako kdyby slyšeli, jak konstatoval, že by jim dal jednu do držky, kdyby mohl, všímat si mě přestali.


Nejšťastnější píseň
Je to zvláštní, za dva dny jsem potkala dva své bývalý spolužáky, přičemž ani jedno ze setkání se mi nelíbilo. Jsem tedy zvědavá, na koho narazím zítra. Když už jsme u toho zítřku, na ten nám připadají tři poměrně (ne)důležité události. Tou první a předpokládám, že také i známější, je částečné zatmění Slunce, ke kterému by mělo dojít okolo jedenácté hodiny dopolední a zároveň je to poslední zatmění Slunce, které z našeho území spatříme do roku 2021. Pokud byste se chtěli dozvědět trochu více, máte možnost například tady. Od malička je vesmír a všechno s ním spojené tak trochu moje slabost a tak doufám, že se mi zítra poštěstí, akočliv se obávám opaku, protože budu ve škole.
Další zajímavostí, která nám připadá na 20. březen se stal Mezinárodní den štěstí. Letos o něm slyším prvně, ale je to hezká maličkost, řekla bych. V rádiu pár lidí hovořilo o projektu, který spočíval v tom, že se na tento den dává dohromady playlist šťastných písniček. A tak mě napadlo, že bych se s vámi mohla taky podělit o song, díky kterému jsem naprosto šťastná. Ta písnička ani není veselá, spíše naopak. Ale mě cosi uvnitř dodává naději. Jako kdyby se mi snažila říct, že musím zůstat silná. Že se dějí horší věci a ne mě, za což bych měla být při nejmenším vděčná. Je krásná, v jednu chvíli se mi u ní chce brečet, za chvilku pak naopak. Výjimečná skladba. Vlastně jsou dvě. A jaká je vaše šťastná skladba?



A nakonec, tou asi úplně nejdůležitější událostí:

Happy Birthday Chester!

(Kdo se ztratil, připomínám, že Chaz je zpěvák LP a zítra 20. března slaví své 39 narozeniny.) Všechno nejlepší přeju, hlavně ať všechno ještě dlouho vydrží - to dobré mám na mysli, samozřejmě - a noha ať je v pořádku :)

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 20. března 2015 v 16:37 | Reagovat

Tento skvělý a barvitý článek si zaslouží více, než jen pět hvězdiček. Tomu já říkám správný deníkový úryvek ze života, doprovázený obrázky.
Tvá úvaha, jak se vše mění, je k zamyšlení. Když přejdeš jedny problémové hory, na obzoru se tyčí už další. C´est la vie. Já mám v záhlaví mého blogu "vlastnoruční" motto: Nevzdávej se, bojuj, dokážeš to!  A ono to funguje. Přeji ti totéž.☼☼☼

2 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 20. března 2015 v 18:07 | Reagovat

Moc hezké věci :) Ta bunda se mi líbí ;) Jinak přeji Chesterovi všechno nejlepší

3 silluety silluety | Web | 21. března 2015 v 9:18 | Reagovat

Tyjo :D tolik věcí znovu pohromadě :D
no.. a proto já nerada jezdím na dovolené x_x taky vždycky jsem spíš z "dovolené" unavená x_x jinak mě by vadili všichni češi co tam byli :D a to město Livigne mi cosi říká :D jak kdybychom jím projížděli nebo tak O.o nebo melu úplný blbosti x_x zase.
myslím, že je pěkný potkat dva své bývalé spolužáky :) horší je, že to nebylo dobrý :D nebo spíš, že se ti to nelíbilo :D ;)
jinak mě tak nějak všechny písničky ;) ale dobrý výběr ;D
a přidávám se ke gratulaci :) všechno nejlepší :))

4 Lory Lory | Web | 21. března 2015 v 21:43 | Reagovat

[1]: Mockrát díky. Já se jen snažím řídit heslem, že když už něco dělám, tak ať je to pořádně, takže pokud se snažím psát deník, chci aby byl o něčem :) O tom mottu vím, je pravdivé... budu se snažit x)

[2]: Děkuji, mě taky. :D

[3]: No já jsem ještě většinou na dovolených nemocná nebo je mi špatně, to se teď výjimečně nestalo xD správně se to píše s "o" na konci, ale to byl asi překlep... no, podle mého projíždět jen tak tudy by se nevyplatilo, protože platíš za tunel a tak, který se dá normálně objet zadarmo, ale co já vím... každopádně je to poměrně známý název :) Nemeleš blbosti! x) Ani není pěkný je potkat, hlavně když oba dva se podíleli na dřívějším výsměchu atd... ale na tom už nezáleží. Mě se taky líbí velká spousta písniček, ale hodně z nich má depresívni podtext, takže tak :D

5 adelsdiary adelsdiary | Web | 22. března 2015 v 12:45 | Reagovat

Ta bunda je hezká a taky bych chtěla na chvilku vypadnout z Čech. Aspoň na týden na nějakou tu dovolenou nebo prostě taky ten odpočinek... Ale to se my nesplní :D

6 Misha* Misha* | Web | 22. března 2015 v 12:47 | Reagovat

Ahoj :)
nejdřív ti musím pochválit nový dessign je úžasný :-)
Tyjo mnám nikdy nic neodpadá, buď ráda. Jinak pochopila jsem nedá se říct že je to krásné ale vím jak to myslíš, taky bych to docela chtěla vidět zní to zajímavě, mám takové dokumenty ráda co by měli v nás probudit pocit že jsme vlastně šťastní a nemáme tolik problémů-jestli víš jak to myslím.
Kdyby tohle řekla partička kluků vedlě mě tak bych nevěděla jeestli se mám na to ozvat a poslat je někam , nebo to radši enchat být. nesnáším tyhle týpky, co si myslí že jsou velký když jsou v partě, ale samy se nezmužou na slovíčko.
Tak too ani nevím že byl mezinárodní den štěstí :-D o tom jsem nikdy neslyšela :-)

7 Lory Lory | Web | 23. března 2015 v 22:09 | Reagovat

[5]: Díky. No odpočinek je fajn, ale zjistila jsem, že kolikrát kvůli tomu ani svou zemi opouštět nemusíš, i když to samozřejmě má své kouzlo, to se musí zase nechat.

[6]: Děkuju moc, to jsem ráda jestli se líbí :) Nám většinou taky ne, to jen tenhle týden odpadal až nějak moc :D Bylo to určitě zajímavé, dost jsem si z toho odnesla. S tím souhlasím, ve spolku je každej hrdina. Já jsem byla radši zticha, myslím si totiž, že vyprovokovat mě byl jejich prvotní záměr a přeci jim nebudu dělat radost, ne? :) Já to letos zjistila taky prvně, ale co jsem zjistila je to poměrně nový Mezinárodní den (jestli víš, jak jsem to myslela) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015