--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Hrátky s osudem

10. dubna 2015 v 15:54 | Lory
Poslední dobou se vše okolo mě nějak motá. Mám nepořádek ve věcech, hlavou mi víří tolik myšlenek najednou, že je vůbec nestíhám pochytávat. Zvedá se vítr, tlak stoupá. Možná je toho na mě jen moc. A nebo jsem slaboch. I přesto všechno v jedné záležitosti mám teď ale jasno.
Říkala jsem si, že je to pro mě už tak výhra a to veliká. Jsem opět jedna z deseti nejlepších, kteří byli vybráni. Uspět podruhé tak, jako loni, by byla moc velká shoda náhod. A jelikož na náhody příliš nevěřím, bylo by to spíše obrovské štěstí. I přesto jsem se ale na vyhlášení moc těšila a asi hodinu před ním byla pořádně vystresovaná - jak tomu bývá nakonec vždycky a všude. Na místě jsem byla včas a sešla se ještě s kamarádkou a pár dalšími lidmi, které jsem znala a též se v některé z kategorií umístili. Správně jsme nejspíš neměli, al nedalo nám to. Zákaz nikde stanoven nebyl a nikdo nás nezastavil. A tak se stalo, že jsme se dostali k výsledkové listině ještě před samotným vyhlášením, tedy jak se říká, dříve než ostatní. Chvíli jsem se na ten velký cár papíru nevěřícně dívala - možná, že i pusu jsem otevřela - a nebyla schopna jakkoliv zareagovat. Až plácnutí po rameni mě utvrdil v tom, že skutečně nespím. "Tak už podruhé, gratuluji!" Štěstěna se nade mnou nejspíš usmála, ale nestěžuji si, to vůbec. O tom se mi ani nesnilo, abych se dvakrát zúčastnila literární soutěže a z dvou set prací vybrali zrovna tu mou jako vítěznou. To bylo něco naprosto úžasného.


Vítězům tento rok předávala ceny spisovatelka Iva Procházková, což bylo skutečně skvělé si s ní potřást rukou a později i požádat o autogram. Ještě větší radost mi ale udělalo to, když po rozeznění mého jména klášterem a potřesením rukou s onou spisovatelkou, pronesla, že se má práce jí - jako uznávané spisovatelce!!! - moc líbila. I když nejsem typ, kterého by pořadatelé nejspíš na vítěze očekávali, jak vím od loňska, už si na mě asi zvykli. Alespoň jsem pěkně vybočovala z řady. Po vyhlášení ostatních následovala přestávka, během které nás, výherce, filmovala televize. Sice, jak se se později dozvěděla, se jednalo jen o jakousi místní existenci, kterou u nás doma ani nechytáme, ale i tak to byla fajn zkušenost. V druhé části vyhlášení následovalo čtení prózy a poezie, mezi prvními i má povídka. Bylo tak fascinující poslouchat, jak jsem uváděna jako "malá spisovatelka" a čtena někým cizím. Jak to, co vytvořila jedna malá černá dušička, poslouchala spousta dalších lidí a další spousta si to nejspíš přečte ve vydané knize (sborníku, který se dal a myslím, že stále dá, zakoupit). Tetelím se ještě teď, když na to zpětně myslím.
Nikdy jsem nečekala, že by některý můj koníček mohl nést takhle červené ovoce. U ničeho moc dlouho nevydržím, na kroužkách nezapadám do kolektivu. Zatím jsem je vždy brzo opustilo. Možná právě proto mi psaní jde - tady kolektiv není zapotřebí. Poté, co se má bývala češtinářka (díky které o soutěži vím a jsem jí za to moc vděčná) málem rozplakala a řekla otci, že na mě má být pyšný; potom, co jsem slyšela všechny ty gratulace a přání... najednou jako kdybych se v sobě víc utvrdila. Přeci není možné, aby to říkali, kdyby to nebylo aspoň trošku dobré, ne? Snad jednou budu vážně něco umět. Najde se věc, která mi půjde a budu úspěšná. To bych si moc přála. Bylo by to tak krásné. Inu, dost mých průpovídek. Po období blbých nálad mám konečně sama ze sebe radost. Zažila jsem ty momenty, kdy jsem byla bezvýhradně šťastná. A ty si nechci ničím kazit. Nyní máte možnost si mou práci přečíst a přidám i ceny, které jsem obdržela (knížka, sborník, diplom, u něhož jsem jméno pochopitelně zamazala kvůli soukromí a jakási kresba - ta se mi neuvěřitelně líbí. Působí na mě takovým psycho dojmem a zdá se mi moc podařená. Až budu mít hotový pokoj, chtěla bych si ji tam vystavit. A také jsem tam já.) společně i s autogramem od paní Procházkové. Děkuji za případné názory.



V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy se bude muset rozhodnout, jak kráčet dál nebo zdali vůbec. Je to takový zlomový okamžik, rozhodnutí o tom, jestli je dotyčný už připraven opustit jeho stálou existenci a posunout se dál. Nebo zda ještě nepřišel čas a on zůstane tam, kde se momentálně nachází. Jednoho dne bude každý z nás hledat odpověď na jednoduchou otázku "Jsem připraven? Proč?" jenže o tom zatím neví…
"To by sis měla nechat patentovat!" smála se Klára jedné z mých obvyklých sarkastických poznámek. Mnoho lidí o mě tvrdí, že jsem takové to bezstarostné dítě, kterému se nikdy nechtělo vyrůst. Pravdou je spíše to, že se snažím všechny ty věci, které každodenní rutina ala život přináší, brát v klidu a později se jim zasmát. Dívám se na věci trošku jinak, než ostatní a snažím se je do svého pohledu zasvětit. To proto všechny ty vtípky a poznámky, díky kterým jsem častokrát označována jako šašek či děcko. Ale Klára byla jiná, v jejích očích jsem se taková nejevila. Dobře věděla, že je to zkrátka část mě. "Máš pravdu, možná že si to patentovat nechám. A ty budeš první, kdo mi zaplatí za autorská práva, protože si to právě použila!" Přitakaly jsme si úšklebky a přidaly do kroku, jelikož autobus měl jet každou chvíli. "Poběž!" křikla Klára, když se ta podlouhlá plechovka, která vypadala jako vyrobená za studené války, objevila v zatáčce. Než jsem se stačila vzpamatovat, mou přítelkyni už od protilehlého rohu obrubníku silnice dělilo jen pár kroků. Rozběhla jsem se za ní. A to bylo to poslední, co si pamatuji. Pak už jsem cítila jen tupý náraz a jak mi v hlavě pulzují žíly. Přes pravé oko mi tekl čůrek čehosi červeného. A já najednou měla pocit, jako kdyby mi mé tělo už vůbec nepatřilo. Vše působilo tak vzdáleně. Hlasy byly stále tiší a tiší, až jsem rozeznala jen zoufalé "Pomoc!" které se rozlehlo do prázdna, když jsem zcela ztratila vědomí.
Padl soumrak. Vše nyní pohltila temnota. Vždycky jsem si konec představovala tak, že si pro mě přiletí anděl. S bílými perutěmi a milou tváří. Jenže nikdo nepřiletěl. Byla jsem sama. Ale až teď jsem si uvědomila, že sama jsem byla celý život. Protože nakonec vždycky zůstaneme sami, i když jsme neustále obklopeni lidmi. Takže to nic nebude? Prostě najednou všechno zhasne a já tudy budu bloumat? Přidělí mi někoho, koho budu po nocích chodit strašit? Stíny se mihotaly a začaly šeptat.
Stála jsem uprostřed bílé pláně. Bez stromku, květiny a bez života. I když vlastně ne, tam na druhé straně, jedna malá květinka rostla. Byla úplně maličká a povadlá. Pak zafoukal vítr, její květy se změnily v chmýří a to se rozletělo široko daleko, kam jen můj zrak sahal, dokud nezmizelo úplně a květina zůstala sama a nahá. Tak jsme na tom stejně. Cítila jsem se úplně prázdná. Najednou jsem spatřila světlo. Sebevědomě, jako kdybych to už dělala tolikrát před tím, jsem vykročila kupředu následovat svůj osud. Jenže pak jsem se zastavila. Tohle přeci není správné. Ještě nemám odejít. Ještě ne. Musím toho tolik dokázat. Takovou spoustu zažít. Musím stihnout autobus, napsat úkol z matematiky. Oslavit patnácté narozeniny a vdát se. Mít děti a vydat vlastní knihu. Ne, ještě nechci jít. Ačkoliv zjišťuji, že snažit se o něco, svým způsobem už dnes nemá smysl. "Anabel." Trhla jsem sebou. Někdo vyslovil mé jméno, hlas, který jsem tak dobře znala, ale přitom byl hlasem zcela neznámým. Vídala jsem ho ve snech. Anabel, lépe už bych se vážně jmenovat nemohla. Jako kdyby ty posměšky směrem od spolužáků z bývalé školy nebyly pro mé rodiče dostatečnou motivací, aby mě při nejmenším přejmenovali. Bylo to tak neskutečně daleko. "Anabel." promluvil znovu. Jako bych do země přimrzla, nemohla jsem ze sebe vydat ani slůvko. Usmál se. "Už je po všem. Už se nemusíš bát." Přistoupila jsem o krok blíž. "Kde to jsem? Jsem v nebi? Jsem už mrtvá? Já ještě nemůžu být mrtvá! Nemůžu, jasné?!" Opět se zasmál. "Ne, nejsi, ještě ne." Znejistila jsem. "Tak kde to tedy jsem?" vypadlo mi z úst nechápavě. S milým úsměvem přistoupil ke mně a uchopil mě za paži. Za normálních okolností bych nejspíš vyjekla, ale najednou jsem měla pocit, jako kdyby se mě už žádná bolest netýkala. Už nikdy žádná bolest. Vcelku lákavá vyhlídka. "Nejsi nikde. Nejsi ani živá ani mrtvá. Ale na rozmezí. Teď záleží jen na tobě, jak se zachováš. Jestli budeš bojovat nebo ne." Zamrkala jsem. "O co bych měla bojovat?" Uchopil můj obličej do dlaní a otočil mou tvář k malé křišťálově kouli. Vypadala jako z pohádky. Kriste pane sklo, pryč od toho, to bych mohla rozbít. "Podívej se." Jako by se mi srdce zastavilo, oněměla jsem pohledem na mé zpustošené tělo. Na obraz zrcadlící se v kouli. Lapám tam po dechu, oči zavřené, oblečení zakrvácené. A nade mnou klečící a plačící lidé; Klára, náhodní kolemjdoucí, vystrašená babička a záchranáři snažící se probrat mě zpět k životu. Nechápavě jsem se ohlédla. Proč mi to ukazuje? Některé věci nemusím vidět. "Byla jsi vyvolena. Podle starších už jsi připravena." promluvil znovu. Připravena? To proboha k čemu? Podle vás jsem připravena umřít už takhle mladá, nebo jak tomu mám rozumět? "Cože?" To bylo asi tak to jediné, co jsem ze sebe byla schopná dostat. "Myslíme si, že už jsi připravena postoupit dál." Sice jsem byla vždycky tak trochu nechápavý člověk, ale z tohohle by byl zmatený snad každý. "Ale kam dál? Mně se líbí tady. Nechci nikam odejít. Mám… mám tu přátele a rodinu, nemůžu nikam jít! A kdy se vrátím?" Soucitně ke mně přistoupil "Už se nevrátíš, Anabel. Ale zde, za těmito dveřmi, tě čeká lepší budoucnost." A ukázal směrem k bílému světlu, ve kterém jsem postupně skutečně začala rozpoznávat obrys jakýchsi dveří. "Ale já nemůžu odejít. Nechci." Nevím, kde se vzaly, ale najednou tam byly, slzy. Přistoupil trochu blíž a prstem mi je setřel z tváře. "Prosím, neplač. Není důvod k pláči, konec konců o všem si rozhodneš jen ty." Ucukla jsem, i přes to, jak mi byl jeho dotyk příjemný. "Tak tedy chci jít domů." Vypadal trochu smutně, a jako kdyby mě litoval, když pomalu spustil. "To není tak jednoduché Anabel. Nemůžeš jen tak odejít…" Skočila jsem mu do řeči. "Jakto, že ne? Před chvílí si řekl, že vše je jen na mě. A já chci domů!" Vypadal, jako kdyby ho to celé mrzelo ještě mnohem víc než mě. "Nemůžu tě jen tak pustit, aby si odešla domů. Ale počkej, nech mě ti něco ukázat a vysvětlit. Ukážu ti, jak by vypadal tvůj život, kdyby ses rozhodla zůstat. I to, jak by vypadal v opačném případě. Promluvíme si. Dej mi prosím trochu času. Prosím." Doteď tomu vlastně nerozumím, ale něco, jako kdyby na mě začalo uhrančivě působit. Měla jsem pocit, že zkrátka nemůžu říct ne. Zatraceně. "Tak dobře. Ale rozhodnu se sama, co budu chtít." Usmál se. "Ano. Tak pojď." Natáhl ruku směrem ke mně a já ji uchopila.
"Věříš na osud Anabel?" Zahleděl se mi do očí. Byly tak modré a upřímné. Krásné. Osud? Co je to osud? Nevěřím, že by nás někdo tam ze shora řídil. Že by naše kroky byly předem určené. To ne. O tom, co se stane, rozhoduji jen já sama a mé činy. "Ne, nevěřím." Snažila jsem se na něj usmát, ale moc mi to nešlo. Proč se mě teď ptá na osud? Prošli jsme dveřmi. Bylo to, jako kdybych se najednou ocitla v úplně jiné dimenzi. Před námi se v plné kráse rozléhal městský park, o kus dál se stromem a bílou lavičkou. Zamířili jsme směrem k ní a usadili se. Odpolední paprsky slunce mě příjemně hřály do tváře. "Podívej se. Žijí zde jen dobří lidé, ti, kteří dostatečně pochytili moudro světa. Ví, jak se vzájemně jeden k druhému chovat. Co nedělat, aby se náš svět nerozpadl. A nebo svým rozhodnutím zachránili tolik nevinných duší, že si své místo zde prostě zaslouží. Jsme čistí, bez hříchů, proto je tu více méně všechno tak pěkné." Na okamžik jsem zavřela oči a zaposlouchala se do zpěvu ptáků. Bylo tu takové ticho a svěží vzduch. Asi bych si tady dokázala zvyknout. "Ale to neznamená, že se tu nic neděje. A ani to, že jsme tu zadarmo. Každý příchozí dostane nějaký svůj úkol, který musí plnit, aby systém fungoval. Když ho bude vykonávat pečlivě, všichni budou spokojení, i on sám, protože mu pocit z dobře provedené práce přinese radost." Přestala jsem snít a vrátila se v uvozovkách na zem. "To je pěkné. Ale proč mi tohle všechno vykládáš? Nestojím o nový život v dokonalém prostředí, chci zpátky ten starý." Zavrtěl hlavou. "Já tě ani nechci přinutit k tomu, aby si vedla nový život. Navíc dokonalost neexistuje. Chci ti jen ukázat druhou cestu, kterou můžeš kráčet. Že by ses měla dobře a našla by si sobě rovné, zcela jistě i budoucí přátele." Povzdechla jsem si. Tak tohle bude na dýl, než jsem si myslela. "Dobře, to je dobře. A co dál? Tohle je všechno, co si mi chtěl ukázat?" Rázně nesouhlasil. "Ne, to zdaleka ne. Chtěl jsem ti vysvětlit, že všechno, co nám život přichystá, se děje z nějakého důvodu." Nevím, proč jsem to udělala, ale tak nějak vždycky jsem si libovala v tom, přerušovat konverzace a proslovy ostatních. "Říkala jsem, že na osud nevěřím." Nenechal se odradit. "Možná. Možná, že žádný osud ani není. Ale možná, že taky je. Uvidíme, co si budeš myslet, až uvidíš ještě to poslední, co jsem ti chtěl ukázat." Vytáhl z kapsy takovou malou skleněnou kuličku. Vypadala jako zmenšenina oné koule, kterou jsem viděla prvně ještě na pláni. Tak tuhle snad nerozbiju. Byla přivázaná na bílé stužce. "Jestli se stuha zbarví do zelena, znamená to, že jsi se i přes to všechno rozhodla vrátit zpět." vysvětloval při tom, co mi ji přendával přes hlavu na krk. "Jestli se ale zbarví do modra, je to znamení toho, že ses rozhodla zůstat tady. Nikdo tě do ničeho nenutí a rozhodni se, jak chceš, jestli budeš vážně chtít jít domů, vrátím tě. Nikdy se žádná nehoda nestane a ty budeš dál žít." Chvilku jsem kuličku ohmatávala prsty a kroužila jí kolem dokola. "No dobře, ale podle čeho se mám…" větu jsem nestačila dopovědět, jelikož mě přerušila oslepující záře. Všechno zbělelo a bylo takové ticho. Začala jsem pomalu rozeznávat obrysy a jistý zvuk. Okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomila, že stojím na chodníku silnice, kterou jsem dnes odpoledne tak nešťastně nestihla přeběhnout na druhou stranu. "… rozhodnout." dořekla jsem konečně.
"Poběž!" zaslechla jsem známý hlas kamarádky. Ale nemluvila se mnou, její rozkaz dolehl směrem k jiné osobě, která ovšem vypadala na chlup stejně, jako já. Obě postavy se rozeběhly přes silnici. Nic se nestalo. Auto přejelo o několik vteřin za mou dvojnicí a na zastávku právě dorazil autobus, do kterého obě nastoupily. Takže to vyšlo, jsem zpátky a půjdu domů. Zasmála jsem se. Když tu najednou se dveře autobusu znovu otevřely a já v jiném podání jsem z nich vyskočila. Běžela jsem směrem ke škole. Proč, sakra proč? Kam to běžíš? Pak jsem si vzpomněla. Nechala jsem si učebnici ve škole. Zítra píšu test. Potřebuji ji. Autobus se tedy rozjel i beze mě a pokračoval ve své trase. Ještě pořád jsem se usmívala, byla jsem šťastná, že se vše zdá být zase v pořádku. Otočila jsem se ve znamení odchodu, že zavolám na svého společníka, aby mne vrátil zpátky. Když v tu jsem nadskočila leknutím a úsměv mi náhle z tváře zmizel, když jsem uviděla to, co způsobilo ránu, kvůli které jsem se tak vyděsila. Ze zatáčky se vyřítil rozjetý kamion. Nezabrzdil to a narazil do autobusu, který se převrátil. Do toho vrazila ještě další dvě auta. "Kláro!" Musela jsem si schovat hlavu do rukou, když celá ta hromada vyletěla s výbuchem do vzduchu. "Kláro!" začala jsem hystericky křičet a řvát. Plakat. "Né!" Obraz začal mizet a ztrácet se. "Počkat, ne! Takhle ne, tak to být nemělo!"
Seděla jsem zase na lavičce v parku a brečela. "Tohle by se stalo, pokud by ses rozhodla vrátit." Utřela jsem si slzy. "Ne, nemuselo, kdybychom do toho autobusu nenastoupili. Kdyby tam nikdo nenastoupil." Ušklíbl se mé naivitě. "Takhle by to nešlo. Zkrátka by se to stalo. Zemřela by spousta nevinných lidí i s tvou kamarádkou. A ty by ses z toho do konce života nevzpamatovala. Byla by si nešťastná a za pár měsíců na to by si spáchala sebevraždu." Zoufale jsem se na něj podívala. "Jak by to vypadalo, kdybych se nevrátila?" zeptala jsem se. "Tvá rodina a přátelé by to nějakou dobu snášeli těžce. Ale po čase by se přes to přenesli. Sice bys jim chyběla a často by na tebe vzpomínali, ale nakonec by ještě dokázali žít spokojený a bohatý život." Ocitla jsem se uprostřed velkého paradoxu, který se okolo mě utvořil. Když umřu, budu mrtvá. Ale Klára a ostatní budou dál žít. Když se vrátím, stejně nakonec umřu.
Vrátili jsme se na pláň, kde jsme byli prvně. Naposledy jsem se zahleděla do křišťálové koule. Další zoufalé pokusy mě zachránit. Odvrátila jsem pohled. "Musíš se rozhodnout, Anabel. Tak jak?"

Zavřela jsem oči. Pak se rázně otočila a s odhodláním v tváři. Stuha se zbarvila do modra. "Zůstanu." Nic neřekl, jen přistoupil blíž ke mně a objal mě okolo ramen. Byla jsem až příliš zvědavá na to, abych se nepodívala do křišťálu. Naposledy jsem vydechla a tehdy mě ztratili úplně. Viděla jsem Kláru nešťastnou a uplakanou, stejně jako rodiče, kteří mezi tím dorazili. Jednou pochopíte. Veškerý obraz zmizel.
A já si něco uvědomila. "Tohle možná přeci jen byl…"
"Osud." řekli jsme dvojhlasně.

______________________________________________________

Mou povídku z loňského ročníku si můžete přečíst zde.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 10. dubna 2015 v 20:09 | Reagovat

My great congratulations. Bravo, bravo, bravissimo. Pět modrých hvězdiček nestačí, tak přidám*****************************************************************************♫♫♥♥♫♫

2 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 10. dubna 2015 v 20:56 | Reagovat

Moc gratuluji :)

3 Anette Anette | Web | 11. dubna 2015 v 13:22 | Reagovat

gratuluji :) ta povídka je nádherná ♥ moc se mi líbí, jsi talent :)

4 silluety silluety | 11. dubna 2015 v 15:57 | Reagovat

Ten první odstavec mě právě teď vystihuje.. ikdyž s pointou tohoto článku nemám vůbec nic společného :D
mooc ti gratuluju :3 si šikovná a zasloužíš si to :3 je to dokonalý a závěr taktéž :3 <3 naprosto boží povídka :3

5 Camilla Barnet Camilla Barnet | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 9:41 | Reagovat

Strašně moc ti gratuluju! :) Ta povídka je nádherná! Umíš docela rozproudit krev ve čtenáři. :)

6 Vall Vall | Web | 12. dubna 2015 v 11:59 | Reagovat

Ahoj,
moc, moc ti gratuluju! :)

7 Kikča Kikča | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 12:57 | Reagovat

Hrozně moc ti gratuluju !! Ty sis to zasloužila, já bych něco tak úžasného nenapsala ani za sto let :)) Jsi prostě talentované dospívající dítě :P
Gratuluju !!!

8 - monika - - monika - | Web | 12. dubna 2015 v 17:08 | Reagovat

... moc ti děkuju ... a tobě velká gratulace ...to je velký úspěch ...

9 amy dixon amy dixon | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 17:27 | Reagovat

Tak to je úžasný úspěch, moc gratuluju. Je to taky naprosto zasloužené, moc hezky napsané. Přímo závidím, jak píšeš, můžu se s tím svým jít zahrabat. :D

10 Björney Björney | Web | 12. dubna 2015 v 20:48 | Reagovat

Obrovské gratulace! Musíš být doopravdy hodně talentovaná holka :).
Zajímalo by mě, jaké bylo téma te soutěže? A zveřejňuješ někde svojí tvorbu? :))

11 Rosetta Rosetta | Web | 12. dubna 2015 v 21:30 | Reagovat

Moooc ti gratuluju :)

12 Kate Kate | Web | 13. dubna 2015 v 8:45 | Reagovat

Ahoj,
tohle je fakt úžasnej blog :)
Jestli můžu poradit, tak koukněte sem http://jdem.cz/br2pj5 .
Super obchod, naposled jsem vyhrála boty :D

13 Lory Lory | Web | 13. dubna 2015 v 15:57 | Reagovat

Všem děkuji mockrát, jsme za to vážně ráda :)
[10]:: Děkuji moc. Téma bylo něco ve smyslu "Mít tak křišťálovou kouli!" Svojí tvorbu publikuji jen na blogu, jinde zatím nebyla příležitost :)

[12]: To by bylo hezké, pokud by si stejně znějící zkopírovanou zprávu neposílala každému, na jehož blog zavítáš ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015