--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Otrhané štěstí

17. května 2015 v 16:39 | Lory |  My Diary
Na tuhle maličkost už se chystám neskutečně dlouho, dokonce jsem se na ni strašně těšila. Když jsem se pak až po měsíci dostala k věci, nestačila jsem se divit. Zmínky a útržky vzpomínek, to všechno se zdá tak vzdálené a zároveň, jako kdyby to bylo včera, přesto jsou to někdy čtyři týdny zpět. Je to fascinující, člověk je po příjemně stráveném období plný dojmů a zážitků, všech možných i nemožných detailů, které ho nutí se usmívat. Když se ale podívá zpětně do deníku na to, co se stalo, zjistí, že všechny ty radůstky a maličkosti jsou pryč. Zbude jen to odrcané story. Jak tak nad tím přemýšlím, k čemu mi to nakonec všechno bude? Říká se, že si máme života vážit, vložit do okamžiku maximum, ale kam to vede, když za pár týdnů, častokrát jen dní, se na to všechno zapomene? Po letech už budu možná vědět jen to, na jakou jsem chodila střední. Už si ale nevzpomenu na nepřetržité kradení gumy, zdravení nebo společně strávené školní akce, všechny ty bláznivé zážitky. Teď jsem se dostala opět do nostalgického stavu, což jsem nechtěla. Pojďme se tedy radši podívat, co se za ten měsíc přihodio, než tady začnu ještě spekulovat o iluzionismu...



Tu kytku netrhej!
Jak už na naší škole bývá tradicí, každoročně pořádají třídy čtvrtých a pátých ročníků tzv. Den země. Co se systému pořádání týče, určitě jsem se o něm zmiňovala už loni a tak to není zapotřebí opakovat, každopdádně ale musím říct, že letos byl povedený. Je zvláštní, jak větší zážitky než ze všech stanovišť, úkolů nebo hlášek mám kvůli jendomu jedinému člověku. No, já jsem říkala, že tu vodu pít nebudu. Myslím, že se stále zlepšujeme, pokud mohu mluvit za celou školu. Když porovnám tuto akci prvním rokem, co jsem se jí účastnila, s letoškem, tak se dá najít docela patrný rozdíl - v dobrém slova smyslu, až na pár malých výjimek, ale proč si kazit den, že? Tentokrát jsem nemusela nic jíst, sice jsem se ušpinila (nutela na nose je docela švanda), ale jinak vyšla vcelku bez úhony. Pamatujete se ještě, jak jsem se před měsícem zmiňovala o jisté existenci, kterou moc baví se mi nabourávat do osobního života? (Kdo ne, třetí odstavec) Inu, nebudu tvrdit, že mi není otravné se o tom tady opět zmiňovat, ale i tak to udělám. Kdo ví, kam až se věci vyvrbí a třeba se mi tahle dokumentace bude ještě nějakým způsobem hodit. Každopádně stále nechápu, co ho na tom baví. Když už se snaží si to ego zvednout, molh by být aspoň trošku víc originální...
Do stejné kategorie jako tuto událost bych zařadila i další akci a tou je Veletrh (ne)zdravé výživy, který tento rok připadl s pořádáním na naší třídu. Ze začátku jsem se toho trochu obávala, protože co vymyslet za jídlo k tématu "diety", když já rozhodně nepatřím mezi ty, kdo by někdy nějakou držel? Naší skupině ale nechybí přístup s nadhledem a tak jsme nakonec na palačinkách vydělali něco přes tisícovku, což se i s odečtením nákladů vyplatilo - akorát už asi hodně dlouho nebudu schopna pozřít palačinku. Ve stejný den se konalo i třídní focení. Měla jsem docela trému, když fotky před týdnem přišly - mám totiž takový zlozvyk se vždy dívat mimo objektiv, hrbit se nebo něco podobného. Nechci se chvástat, letos jsem ale více méně spokojená.


Stověžatá kráska aneb maturity v plném proudu
Nechci působit nějak sobecky, ale když to tak všude okolo vidím, jsem neskutečně ráda, že mě maturita ještě nehrozí. V souvislosti s klidem, který byl na škole potřeba ke zmiňovaným zkouškám, jsme vyjeli do Prahy. Proti tomu bych nic neměla, ba naopak ráda se zase po delším čase podívám do svého rodného léna. Nic se ale neobejde bez háčku - celý den jsme měli strávit v synagogách a na přednáškách o Židech, což mě upřímně vůbec nebere. Stalo se, jak bylo předpokládáno. Ze začátku to šlo, ale když už se člověk nachází čtyři hodiny ve stejném prostředí a slyší stejnou věc po dvacátéosmé akorát v jiném podání, začne vám to lézt na nervy. Starý židovský hřbitov se mi vcelku líbil, na ten jsem se i těšila a netvrdím, že ani ty ostatní památky nebylo zajímavé vidět, ale stačilo by mi to vzít, jak se říká, hopem. Na rozchod vyšlo v konečné fázi něco málo přes hodinu, což se zužitkovalo hledáním zmrzliny a posezením v kavárně. Celou dobu jsem vzpomínala na Rudolfinum a výlet na začátku roku - bylo tam cosi, co jsem teď neskutečně postrádala a s čímž by tento výjezd byl možná přeci jenom o dost lepší. Bohužel, účastnili jsme se jen my. Návrat se uskutečnil pozdě večer, z čehož byli všichni odvázáni vzhledem k tomu, že druhého dne se měla psát nejedna velká písemná práce (na které mě doslova visel život). Naštěstí druhého rána mě bolely jen nohy, což bylo způsobeno i sportovním dnem začátkem týdne (jsem sice uvolněna z tělocviku, ale někdo ty granáty sbírat musel) a mozek v rámci možností pracoval na vytvoření dobrého skóre.
Když už jsem se ocitla u těch kulturních akcí, jednoho večera jsem zavítala na Tanec v dešti. Označila bych to nejspíš za klasiku, ale byla pěkně ztvárněna. Když jsem se z divadla se školou vracela naposledy, měla jsem ten večer jako po půlnočním běhu, stavy samoty a strach z času. Už ani nevím, proč to bylo, ale dostalo mě to parádně. Tentokrát se naštěstí historie neopakovala a představení se mi líbilo. Jen mě asi trošku rozhodilo, jak tématem takřka každého příběhu musí být láska...


Some things are harder than others
Nadpis je zavádějící, ale tentokrát se nechci rozepisovat o svém rozpoložení, těhle žvástů už tu bylo dost. Pár týdnů zpátky, myslím, že to dokonce bylo přímo na vyhlášení, kterého jsem se účastnila, se mi dostalo nabídky účastnit se takové prezentace s rodilými mluvčími z Ameriky, kterou zařídili rodiče mé kamarádky. Co si budeme nalhávat, byla jsem strašně ráda, ale ještě mnohem víc jsem se toho bála. Co když nebudu rozumnět? Nebudu vědět co říct? Stane se mi nějaký obzvlášť vydařený trapas? Jak to tak bývá, z dlouhého úseky se stal malinký a tak minulé úterý došlo na věc. Nakonec vše dopadlo mnohem lépe, než jsme předpokládala. V prezentaci, co jsem četla, sice jak jsem si později uvědomila nějaká ta chyba byla, ale aspoň už jí znovu neudělám. Zpočátku jsem Američanům vůbec nerozumněla, ale postupně jsme přicházela na to, jaká je pointa jejich sdělení. Na závěr jsme si každý sedl k jednomu ze studentů a šli si povídat. Mě polilo takové horko, že už jen u slůvka "Hi!" jsem si byla víc než stoprocentně jistá, že jsem udělala nějakou zásadní gramatikcou chybu a moje výslovnost je otřesná. Díky bohu se nakonec konverzace ale rozjela až jsem se skoro divila, že je to tak snadné. Jsem za tuhle zkušennost hrozně ráda, myslím, že se mi rozhodně neztratí. Jen málo kdy se naskytne taková příležitost a tohle bylo skvělé.


Zas nakrátko
Asi po půl roce jsem se taktéž dostala ke kadeřnici. Uznávám, že mě lákalo zase zkusit trochu fialové, ale vzhledem k tomu, že na začátku roku jsem měla hnědo-světlý melír jsem dospěla k názoru, že dám vlasům oddech od barvení, přeci jen na to mám času dost. A tak jsem se nechala jen ostříhat, teď mám vlasy nad ramena. Krátký sestřih se mi docela líbí, ale do budoucna plánuji si je zase nechat o něco delší. Určitě jsem se také zmiňovala o tom, že se mi bourá pokoj. Tohle je spíše poznámka pro mne, ale konečně už bydlím ve svém. Sice čekám už asi tři týdny na skříň a oblečení mám na zemi, ale to hlavní je hotovo. Fotky a srovnání přidám nejspíš až teprve tehdy, co bude definitivně hotovo.
Aby tenhle odstavec nebyl jenom o archivujících zbytečnostech, co někoho jného nezajímají, zmíním se také o své účasti na jakési veteránové akci. Otec patří do spolku, kde se zajímají o stará auta, motorky a podobně (napíšu to takto, protože se v těhle věcech vůbec nevyznám a ani mě nijak nezajímají). Letos bylo zajímavé, že se sraz konal na náměstí v našem městě. Člověku to přijde všechno stejné, ale aspoň jsem se o víkendu neválela jen u počítače. Ze začátku pršelo, mraky naštěstí později přešly a tak to nebylo špatné.


Jinak nevím, jak to bude s aktivitou, nic převratného nejspíš nečekejte. Příští týden bych měla jet do Karlína na Indilu, další víkend pak na tři dny na takové "soustředění" se psaním, budu pryč i na Majáles, ale moc se těším a jsem zvědavá, můžete být připraveni na nějakou "reportáž". Na závěr se ještě zeptám jak trávíte jarní dny vy? Užíváte si počasí nebo u vás prší, jezdíte někam se školou? A ačkoliv je to hodně ohrané téma, tak se zeptám i na známky? Mám jistý malý problém, nad kterým poměrně dost přemýšlím a sice jsem se na tu samou otázku ptala už na asku a podobně, i přesto by mne ale ještě zajímala odpověď od vás: Co si myslíte o vztazích v brzkém věku? Mají vůbec nějakou budoucnost a kdy je asi tak ideální věk, pokud nějaký existuje? Záleží na tom vůbec nějak?

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 17. května 2015 v 19:05 | Reagovat

Hezké fotky :) Tak přeji hodně štěstí u maturit, já už to mám tři roky za sebou, hrozně to letí!

2 Beatricia Beatricia | Web | 17. května 2015 v 21:17 | Reagovat

Je to nádherná esej z tvého života. O to je cennější, že je to prožité.
Zamyslela jsem se nad otázkou vztahu mezi moc mladými teenagery. Za prvé, se tomu nedá říkat vztah, na ten je času dost.
V první fázi je to kamarádství, pak zamilovanost. Vztah je dlouhodobější forma známosti.☼☼☼

3 Angelique Angelique | Web | 18. května 2015 v 18:12 | Reagovat

o víkendu jsem si taky mohla zkusit jaké to je se bavit s lidmi, kteří nerozumí češtině, a tak jde využívat jen ajina... a souhlasím, že je to fakt takové - neudělala jsem v tom chybu? ale třeba dost jsem se tou konverzací zdokonalila :)
PS: http://graphics-hut.blog.cz/1505/vgs-6-kolo-finale

4 Kikča Kikča | E-mail | Web | 19. května 2015 v 18:15 | Reagovat

Hodně štěstí u maturit.
Je zajímavé si přečíst něco o tvém životě. Musím s tebou souhlasit :-)

PS. Ty fotky jsou boží :3
a hodně štěstí ještě jednou.. :-)

5 Lory Lory | Web | 19. května 2015 v 20:09 | Reagovat

[2]: Děkuji. Díky za odpověď, vážím si toho, že ses nad mou otázkou zamyslela :)

[3]: Taky myslím, že mi to hodně pomohlo, takovéhle příležitosti rozhodně nejsou k zahození :)

[1]:[4]: "Nechci působit nějak sobecky, ale když to tak všude okolo vidím, jsem neskutečně ráda, že mě maturita ještě nehrozí." - Já jsem si tohle nemohla odpustit, ale je fascinující si takhle ověřit, kolik z vás ten článek vlastně čte xD

6 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 22. května 2015 v 18:59 | Reagovat

Když to tedy bereš tak, že na to stejně zapomeneš, mysli na to v tu chvíli.. že zrovna ten okamžik si užíváš a stojí to za to :) A ty nejlepší zážitky stejně nezapomeneš :*

7 Vall Vall | Web | 22. května 2015 v 20:28 | Reagovat

Strašně pěkné fotky! :)
V pohodě, aktivitu pochopím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015