--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Indila - Prague 2015

2. června 2015 v 16:54 | Lory |  My Diary
Poslední tóny dohrály, dozněl potlesk i kolísavé výkřiky úžasu. A i když už byl konec, atmosféra přetrvala ještě dlouhé hodiny. O čem, že to mluvím? Pokud patříte mezi stálé návštěvníky tohoto blogu, jistě vám bude jméno Indila alespoň trochu povědomé. Tato úžasná zpěvačka byla před pouhým týdnem 24. května v rámci její světové tour na historicky prvním koncertu u nás, v krásné stověžaté Praze. Je to hodně výjimečná osoba, čemuž nasvědčuje i fakt, že se jedná o jednu velkou výjimku, jelikož její žánr hudby jinak v žádném případě neposlouchám. V rytmech francouzských písní s alžírsko-indickým původem jsem se ale zcela ztratila. Byla jsem tedy za tuto novinku nehorázně ráda a když jsem zjistila, že lístky jsou koupené, radost byla ještě o to větší.



Vše bylo zorganizované na minutu přesně. Nasedlo se, jelo a vystoupilo se. Díky bohu, že z předešlých zkušeností jako byl například koncert LP vím, že na koncerty se vyplátí přijít minimálně hodinu dopředu. Zpočátku malá nenápadná fronta před vchodem do Fora Karlín brzy přerostla ve skutečného giganta mezi giganty, když nebylo vidět na její konec, jež zahýbal až daleko za ulici. Nervózně jsme překračovali před skleněnými dvěřmi, čekajíc, co přijde. "Vydržte dvacet minut!" A už tehdy organizace selhala. Když jsme se konečně po hodinu a půl dlouhém čekání doslova na jedné noze dostali dovnitř, spoléhali jsme na označení budovy. Galerie, hledej galerii. Nápis "zákaz vstupu" nepotěšil nikoho. Po optání se asi deseti příslušníků obsluhy, která naprosto netušila, jsme se od sekuriťáka dozvěděli šokující zprávu: galerie jsou zrušeny kvůli nízkému počtu prodaných lístků a my máme vip vstup přímo pod podiem. Nevěděla jsem, jestli nejdřív jásat nebo bědovat. Stát pod podiem, to jsem si vždycky přála. Jenže moc dobře taky vím, proč jsem si to jen přála - s mou výškou bych byla ušlapána davem nebo při nejmenším neviděla na špičku nosu. Nakonec vše dopadlo dobře, chytli jsme dobré místo hned u podia a show mohla začít, kdyby ovšem opět neměla zpoždění. V tomhle ohledu se nemůžeme vůbec srovnávat se systémem a organizací Vídně, kde vše odsýpalo jako hodinky bez jediného zádrhelu a to byly masy lidí nesrovnatelně větší než poloprázdný Karlín.


Jako první přišla na řadu zpěvačka Kristina. Dřív jsem jí poslouchala na poměry docela hodně, ale to už je v řádu let. Vždy mi přišla hrozně sympatická a její songy byly a jsou chytlavé, ovšem co od ní čekat naživo, to jsem netušila. Byla jsem ale mila překvapena. Zpěvačka se zhostila svého úkolu na jedničku podtrženou. Vůbec bych do ní neřekla, že je tak energická a pohodově naladěná. Písničky si doslova užívala s plným nasazením. Snažila se ze všech sil rozproudit publikum, které očividně - jak už to tak bývá - nepřijelo kvůli předskokanovi. Hity jako Jabĺčko sice rozhodně nezněly špatně, bohužel mne toho moc neřekly. Poskakovala jsem a kývala do rytmu hlavou, občas se chytila refrému, bylo to pěkné. Ovšem to se nedá říct u klasik jako je V sieti ta mam, Stonka, Pri Oltári nebo Horehronie - u těch se člověk nemohl jen tak hýbat, přestože se jedná o poměrně klidné skladby, když vidíte Kristinu tři metry před sebou jak si užívá zpěv vaší oblíbené písničky, jen se přidat nestačí. Vůbec jsem nečekala, že bych z ní mohla být tak odvázaná, jsem strašně ráda za to, že jsem ji mohla vidět a slyšet.


Po vystoupení téhle slovenské krásky jsem byla pochopitelně rozžhavená a nedočkavostí jsem přímo hořela, jak jsem se těšila na další výstup. Bohužel, Jana mě zklamala. Začít koncert snad šesti minutovou skladbou, která vyzní asi tak, jako když se houpačka rozvrže v mírném poryvu a vy čekáte, až se zastaví, pořád vyčkáváte, i když se pohupuje jen malinko. Upřímně řečeno jsem si jednu chvíli už opravdu myslela, že usnu. Nebylo nijak pozdě, ale tahle po sobě jdoucí kanonáda působila jako ukolébavka. Následující songy nebyly o nic lepší, vlastně celý její koncert až na asi dvě výjimky - ty jediné písně, co se hrají v rádiích a mají alespoň maličkou jiskřičku. Na ty se už tradičně přidalo i publikum, ale jinak moc nespolupracovalo a ani se nedivím. Není to tak, že bych byla na Kirschner snad nějak vysazená nebo jí neměla ráda, ale tohle se mi zkrátka nelíbilo. Jestli jsem si někdy pobrukovala její skladbu, na koncertě se tomu tak rozhodně říct nedá. Stačilo mi to, už na ni rozhodně nikdy nepůjdu - i když si nemyslím, že by to hrozilo.


Po tomto strastiplném zážitku jsem byla napjatá ještě víc. Co když Indila vyzní naživo divně? Bude to krátké? Stane se někde chyba? Nebo mě snad taky začně nudit? Naštěstí se všechny obavy rozplynuly v okamžik, kdy hvězda večera vstoupila na podium. Byl to až nepředstavitelný okamžik. Indila, krásná zpěvačka s úžasným hlasem; žena, kterou takovou dobu obdivuji, najednou stála ani ne pět metrů ode mne. Bylo na ní vidět, že je trochu v rozpacích. Nejspíš nevěděla, co čekat - očividně byla tedy překvapena, že ji všichni vítají s takovým jásotem. I během písniček, publikum řvalo, jásalo a zpívalo a na ní se dalo úplně vyčíst z tváře jakou má z toho radost. Viděli jste někdy nějaký klip od Indily? Vřele doporučuji zhlédnout. Možná na poprvé, možná až později, určitě si ale všimnete, jak se mile usmívá. Působí tak sympaticky a pohodově. Řeknete si, že je jen namalovaná a tváří se do objektivu. Ba ne, ona je ten typ člověka, co přesně takhle vypadá a působí i ve skutečnosti, což strašně velkému množství lidí chybí.


Koncert byl zahájen asi nejznámějším songem Derniére Danse, přesně tak, jak jsem od samého začátku očekávala. Vcelku mne ale překvapilo, když na úplném konci ho po aplausu zazpívala znovu, tentokrát s vědčím podílem publika a s českou vlajkou v rukou. Bylo to šílené, sice ne jako rockové koncerty, ale je to hudba a ta dokáže tak rozběsnit, až pak jeden sám sebe nepoznává. S.o.s. byl doslova zmrzlý šíp vystřelený směrem do mého srdce. Měla jsem husí kůži a chvíli se mi chtělo dokonce brečet. Nevím proč. Snad proto, že jsem si vzpomněla na všechny problémy. Nebo možná na to, že ostatní mají větší a já se strachuji zbytečně. Byl to vskutku nádherně provedený kousek. Co mne ale ze všech skladeb zaujalo ze všeho nejvíce, byla Run Run. Vůbec jsem si nemyslela, že patří mezi jedny z populárnějších, každopádně to parádně probudilo snad každého. Nádherné živé a energické tóny se rozléhaly halou. Nevěděla jsem, jestli dřív skákat, řvát, zpívat mou nehorázně špatnou francouzštinou nebo natáčet. Velkou radost mi udělalo, když Indila zazpívala jakousi indickou písničku, kterou na albu nevydala a já ji ani nikdy neslyšela, stejně tak jako zveřejnění songu připravovaného na nové album, které, jak doufám, vyjde snad brzy. V pondělí jsem ukořistila Mini World (i v tom je výjimečná - většinou originální CD nevlastním) Tvrdila, že tenhle kousek ještě nikdy nehrála, což si samozřejmě mohla jen tak vymyslet, každopádně jestli ne, k čemuž se přikláním více, tak je to pro Prahu a vůbec nás všechny tam obrovská, ale skutečně obrovská čest. A pro mne byla o to větší čest, když mi odpověděla na zamávání. Sama zpěvačka se několikrát zmínila, že se k nám určitě vrátí - krom toho, že zde má velkou základnu fanoušků dodala také to, že ještě nestihla ochutnat žádné naše jídlo a tak se máme rozhodně na co těšit!

Dlouho na sebe nenechaly čekat ani skladby jako je Love Story, Tourner Dans Le Vide nebo po přestávce má v poslední době tak milovaná Comme Un Bateau. Všechno to bylo tak nádherné, vyloženě kouzelné prostředí. Pokud existuje něco jako záznam koncertu, musí být skutečně krásný. Později jsem na fotkách našla například transparenty a velká rudá srdce - na místě jsem si jich nevšimla, to vcelku pochopitelně když jsem stála pod podiem a tohle se dělo víc vzadu, kam jsem se moc nekoukala. Pro mne byla podstatná osoba přede mnou. Když se k tomu vracím zpětně, nějak mě nenapadají ta správná slova, která by dokázala patřičně popsat nastalou situaci. Bylo to úžasné, neuvěřitelný zážitek. Po cestě domů jsem spala jako mimino, ale hned druhého dne čilá jako rybička vyrazila do světa - snad s něčím, jako je nová jiskra, která ve mne byla toho večera zažehnuta.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 2. června 2015 v 18:09 | Reagovat

Tu nejznámější písničku mám ráda, ale jinak ji moc neznám.

2 Beatricia Beatricia | Web | 2. června 2015 v 20:44 | Reagovat

Krásná, důkladná recenze. Indilu znám jen z doslechu, její písně ne. Díky za ukázku. ☼☼☼

3 Ta mrtvá Ta mrtvá | Web | 2. června 2015 v 22:05 | Reagovat

Děkujeme :) a úchvatný layout :)

4 Ta mrtvá Ta mrtvá | Web | 5. června 2015 v 0:58 | Reagovat

To zní úžasně :)

5 Angelique Angelique | Web | 5. června 2015 v 21:51 | Reagovat

Indilu bych taky chtěla vidět naživo.. skvělá recenze a i přes tu usínací část bych brala tam jít, kdyby šel vrátit čas :D škoda, že to mám celkem daleko do Prahy

6 Lory Lory | Web | 6. června 2015 v 18:17 | Reagovat

[1]: Derniére Danse je krásná písnička, určitě ti doporučuju si od ní poslechnout ještě něco - uvidíš, že nebudeš litovat! :)

[2]: [3]: Děkuji :)

[5]: Já to mám naštěstí do Prahy blízko... to mě naopak naštval třeba RFP, tam to mám pořádně daleko. Jinak myslím, že ona zase přijede, takže se třeba taky dočkáš :)

7 Vall Vall | Web | 8. června 2015 v 15:30 | Reagovat

Indilu vůbec neznám :)
Fotky jsou ale pěkné!
Dobré momenty!

8 majas-serials majas-serials | 6. července 2015 v 18:49 | Reagovat

Fajn, dlouho jsem tu nebyla. :D Vůbec jí neznám ani jsem o ní nikdy neslyšela, ale vím, že si s ní dostala CD k svátku :D Podle mě je i hodinu před rozhodně málo :D Jestli se bojíš ušlapání davu, tak si pořiď glády jestli je teda ještě nemáš. :D  Já se vždycky někam procpu, protože se nebojím, že mi zlomí nohy :D Pustila jsem si Indila - Dernière Danse, je to zvláštní :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015