--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Rudá holubice

12. června 2015 v 16:54 | Lory
Mlha usedá k zemi, vzduch houstne. Slunce zapadá. Každému z nás jednoho dne zajde a už nikdy nevyjde. Můžeme zatím jen diskutovat a spekulovat, odhadovat a uvažovat, jak to asi bude probíhat, kam se dostaneme a co se s námi nakonec stane. Tohle je jedna z věcí, jež na této záležitosti obdivuji. Ne, že bych snad byla nějaký maniak nebo sebevrah, ale fascinuje mne to tajemno a nekonečná škála vyhlídek všech možných i zdánlivě nemožných směrů. Ta pandořina skříňka zahalena pod černým závojem. Nikdo z nás neví, co se v ní skrývá, přesto ji jednou otevře. Jen málo témat dokáže být tolik rozvinutých, ale smrt je tak diskutabilní, že bude lidem dávat inspiraci pořád. Stane se, nestane. Jsem pověrčivý člověk, moc na svou budoucnost, co se této rozsáhlosti týče, raději nemyslím. Proto mne samotnou překvapilo, když se mi v hlavě vynořil nápad na povídku s poněkud depresivním podtextem. Něco podobného píši poprvé. Neočekávám velké ohlasy, ale i přesto mne předem těší každý, kdo se dá do čtení a sdělí mi svůj názor...



Ostrá bolest. Rozmísená jako střepy z rozbité vázy zakutálené v každém byť i v tom nejodlehlejším rohu. Zařezávající se hluboko jako břitvy tisíce nožů. Slabě poblikávající světlo žárovek se hrnulo v tenoučkých paprscích do očí a snažilo se za každou cenu prolomit jejich obranou hradbu. Zamrkala. Obraz byl rozostřený. Jediné, co zatím dokázala rozeznat, byly bílé stěny doplněné o obrysy jakýchsi závěsů. A ta ukrutná bolest. Chytila se oběma rukama za hlavu, která třeštila, jako kdyby se měla každou chvíli rozletět na nespočet kousků. Ohlušující ticho drásalo její nervy. Ve vzduchu visela vlhkost a dráždivý puch plísně.

Žíly pomalu přestaly pulsovat tak zhurta. Donutila se sáhnout po závěsu s kdysi fialovými květy. S odporem odtáhla ten nechutně kluzký a leptavý potah. Nacházela se v koupelně nějakého cizího bytu či snad domu, kde ovšem nikdy předtím nebyla. Nebo si to alespoň nepamatovala. Přiměla rozlámané tělo k pohybu. Po boji se svou vlastní vůlí a končetinami se odhodlala zpříma postavit. Zprudka sebou ale trhla, když se porozhlédla okolo sebe. Krev. Velká spousta krve. Rudá tekutina v kalužích i menších loužičkách pokrývala celou dlažbu. Kapky a rýhy naznačovaly tomu, že někdo po podlaze cosi táhl. Nebo snad kohosi. Rubínové krůpěje stékaly i po umyvadle, před kterým stála. Zamrzla na místě. Mělce dýchala, měla pocit, že nemůže popadnout dech. Ten se ještě prohloubil při pohledu do zrcadla naproti ní. Pootevřela ústa v úžasu, nepoznávala osobu, na níž hleděla. Dívku, která teď koukala do její tváře a zkoumavě, ba přímo vyděšeně si prohlížela svůj vlastní zjev. Oči vypouklé s červenými žilkami a velkými tmavými kruhy pod nimi ještě umocňující efekt za pomoci řasenky a černých stínů zcela rozmazanými, co v malých pramíncích zdobily bělostnou tvář. Tmavé silné vlasy, které ještě donedávna nosila načesané v mohutných vlnách, byly nyní zmáčené a ve slepených pramenech visely schlíplé na hlavě. Co ale zaujalo její pozornost ze všeho nejvíce, byla barva po jejím obličeji. Stejného odstínu, jako všude okolo ní. Nevěřícně shlédla na ruce, jež pozvolna začala zvedat až do úrovně svého pohledu. Krev po nich odkapávala a mizela kdesi v jejích černých rukávech. Z úst se vedral skřek, žalostný nářek. Co se tu stalo? Nepamatovala se. Rozběhla se ke dveřím a vší silou se vrhla po klice. V tom jí hlavou projela vlna tlaku a ucítila dunivou ránu. Nebyla skutečná, ale přesto ji znala. Odněkud z minulosti. V pantech zavrzalo a dívka doslova vyletěla z koupelny. Už nechtěla být ani vteřinu v té krvavé lázni uprostřed všudypřítomného hnilobného pachu. Ten po otevření dveří ale akorát tak nabíral na intenzitě. Vykročila znovu vpřed, ale hned své chyby zalitovala. Škubla sebou, když ucítila poryv chladného vzduchu. Nikoliv však čistého. Linoleum pod ní skřípalo, každá dávka kyslíku, kterou se jí podařilo vtáhnout do plic, se zdála být hlasitější a v rychlejší frekvenci. Bylo tak těžké se nadechnout té dusné páry až po morek kostí nasáknuté smrtí.

"Můj bože!" Na víc se nezmohla, než se jí podlomila kolena a ona přistála z výšky na tvrdou podlahu. V pokleku, ústa překrytá dlaněmi, teplou chuť krve na jazyku, se začala kymácet zepředu do zadu. Jako když klaun na pružince vyletí z papírové krabice a nemůže se zastavit. Vzlykala a stále dokolečka dokola opakovala stejnou modlitbu. Pane bože, pane bože. Sotva půl metru od ní ležela v kaluži rudé kapaliny dvě těla. Zápach hniloby se vystupňoval do nejvyšší možné úrovně, jen občasný závan větru z pootevřeného okna ho trochu rozptýlil. V bytě bylo hrobové ticho, jediné co slyšela, byl tlukot jejího srdce, které teď bilo o závod a nepravidelný dech. Blíže u její levé nohy leželo první tělo. Muž se světlými vlasy sestříhanými nakrátko. Modré tričko přilepené na těle a zcela zakrvácené kvůli řezné ráně na jeho boku a ošklivém záseku kdesi v temenní části lebky. Byl to nejspíš smrtelný úder, který ji prorazil. Musel být mrtvý okamžitě. Druhá osoba ale vypadala mnohem děsivěji. Byla to mladá žena v tmavém oblečení s dlouhými rukávy a slepenými hnědými vlasy. Ruce měla stejně jako muž po jejím boku překřížené v nepřirozené poloze. Na rozdíl od něj v jejím obličeji nebylo nic poznat. Z její tváře, ba dokonce celé hlavy, toho moc nezbylo. O kousek dál ležela pistole, kam nejspíše dopadla poté, co se neznámá střelila do spánků. Můj bože, můj bože. Opakovala stále dokola. Přes všechnu tu poušť nebylo těžké uvědomit si jistou skutečnost. Mrtvolné tělo před jejíma nohama bylo její vlastní. Dívala se na své pozůstatky. Nemohla uvěřit tomu, co právě vidí. Zdálo se to tak šílené a přesto pravdivé. Nemůže dál zůstat. Mířila k otevřenému oknu. Posadila se na parapet a přehodila nohy na venkovní stranu. Příběh se začal vyjasňovat.

×××

Schovávala se v koupelně před dalším útokem jejího žárlivého přítele. Přes všechnu snahu však marně. Zuřivě vyrazil dveře a vytáhl ji jako hadrovou panenku za vlasy ven ze sprchy. Uhodil ji do tváře, až spadla na podlahu, obličej přimáčknutý k chladným dlaždicím. Z koutku úst krvácela. Už měla dost všeho toho násilí. Bolesti, kterou kvůli němu trpěla. Slz, jež kvůli němu ronila. Dlouhé týdny schovávala pod umyvadlem instalatérský klíč, vždy si ale přála, aby ho nemusela použít. Ukrytý za zády ho uchopila do jedné ruky a vkradla se do kuchyně, kde do druhé vzala nůž. Útok byl nečekaný a rychlý. Rána do hlavy zaduněla a on se skácel na zem. Stále se ale hýbal a sápal se po ženě, jež ho právě posílala do horoucích pekel. Vyjela proti němu nožem, který se zasekl hluboko do masa. Tehdy se přestal hýbat docela a naposledy vydechl. Na místě činu se zastavila; s nožem a šroubovákem v ruce; vražedkyně uprostřed své sklizně. Přes všechno, co jí kdy způsobil, teď cítila, jak ho z nepochopitelných důvodů pořád miluje. Slaná chuť první slzy jí zlomila vůli. Neunesla tíhu svých hříchů. Po marném pokusu vraždu zamaskovat nakonec vztáhla ruku po pistoli a stanula posledněkrát po boku svého milovaného. Zastřelila se.

×××

Z okna vylétá bílá holubice. Na parapetu po ní zůstává jen rudý květ, jako důkaz nepochopení a naděje na nový začátek i zrovna nastolený konec.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Angelique Angelique | Web | 12. června 2015 v 18:37 | Reagovat

líbí se mi, jak popisuješ a jakou atmosféru dokážeš navodit :)

2 Frances Jane Frances Jane | Web | 12. června 2015 v 20:12 | Reagovat

Ahoj, děkuju moooc za komentíky :) já se nemůžu pořád dostat zpátky do blogování :( ale snad od zítřka to už bude úplně dobrý :)

3 Beatricia Beatricia | Web | 12. června 2015 v 20:37 | Reagovat

Tak tedy vypadá umírání. I když téma je smutné a morbidní, povídka je krásně stylizovaná a atmosféra barvitě vylíčená. ☼☼☼

4 Ta mrtvá Ta mrtvá | Web | 12. června 2015 v 22:24 | Reagovat

:D

5 Lily Lily | 13. června 2015 v 19:31 | Reagovat

http://gesingy.blog.cz/1506/diplomy
tady máš diplomek za soutež,snad se líbí :)

6 Angelique Angelique | Web | 14. června 2015 v 12:32 | Reagovat
7 silluety silluety | Web | 14. června 2015 v 12:50 | Reagovat

Bože můj :3 tak tohle je naprosto boží :3 btw, taky miluju to tajemno a všechno kolem toho. Celkově i ty píšeš tak trošku tajemně :3 naprosto boží :3 <3
(btw, jsem zpět na blogu :D ;))

8 Faint Faint | Web | 14. června 2015 v 12:52 | Reagovat

Neviem čo mám napísať, nebavia ma  kuse tie klišeovité: Jee super, skvelá práca, paráda....Proste samo o sebe, myslím, že to tá poviedka akosi "vie".
Ale predsa len musím pochváliť. Je to úžasná práca. Ťažká téma. Ked si spomeniem na svoj prvý pokus chce sa mi smiať, bola to fakt nepodarená story.
Hrozne sa mi páčila tá retrospektíva aj keď neviem, či som to dobre pochopila. Ale inak fakt luxus :)

9 Lory Lory | Web | 14. června 2015 v 22:46 | Reagovat

[1]: Díky, za to jsem ráda, pokud to na někoho takto působí :)

[3]: Děkuji :)

[5]:[6]: Díky za oba diplomy x)

[7]: U mě se nedá říct, že bych to vyloženě milovala, ale líbí se mi to a je to zkrátka fascinující. Díky, snažím se. A jsem ráda, že jsi zpět :)

[8]: Téma to těžké je, ale jeho pojetí nemusí být složité. Jsme na tom podobně, moje první zářezy byly strašné xD Díky, s retrospektivou jsem hodně experimentovala :)

10 Ta mrtvá Ta mrtvá | Web | 16. června 2015 v 12:53 | Reagovat

Ahoj jak se máš? Co je nového?

11 Lory Lory | Web | 16. června 2015 v 16:50 | Reagovat

[10]: Mám se fajn, ale prosím o komentáře k článku.

12 Aredhel Aredhel | Web | 17. června 2015 v 21:42 | Reagovat

Strašně mi to připomíná první sérii American horror story...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015