--- WELCOME TO THE RESISTANCE ---

Terapie šokem

22. června 2015 v 19:41 | Lory |  My Diary
Měsíc uplynul rychle jako voda a já jsem se ani nestačila divit, kolik se toho všeho (ne)stalo. Doufala jsem nad pár věcmi, které se neuskutečnily. Čím víc se ale vzdalují, tím více si uvědomuji, že to tak musí být. Všechno bude lepší, já jsem ale zmatená. Prázdniny nechci, jelikož je celé prosedím doma, na druhou stranu se ale už těším, až se urovnám a budu zase stát pevně na nohou. Inu, konec okecávání. Poslední měsíc školy bývá vždy nabitý a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Divila bych se, kdyby se našel někdo, kdo by četl článek celý. I přesto je to ale jedna kapitolka do mého života a píšu ji pro sebe, možná vás délka odradí a já to chápu, ale zkuste to aspoň. Možná vám bude něco připadat zajímavé. Pokud ne, tak každopádně já se za pár měsíců pobavím, až se k tomuto vrátím.



KDO PŘEŽIJE
Den prvý:
Jak už to na naší škole bývá zvykem, na konci mého ročníku se jezdí tradičně na jakýsi kurz osobností. Jedná se jednoduše o několikadenní (18.-20.6.) výlet, jehož úkolem je podpořit týmového ducha a ztmelit kolektiv. Myslím, že rozhodně nejsme jediní, jež něco podobného pořádají, právě naopak. Letos jsem se neskutečně těšila, naposledy jsem na tomto místě byla v prvním ročníku, což už je panečku dlouho - nebo mne to tak alespoň každopádně přijde. S největší pravděpodobností se sem už také nepodívám. Zároveň jsem se ale výletu vcelku bála, jelikož hlavní atrakcí byla návštěva lanové dráhy. Abych to trochu objasnila, stručně řečeno nepatřím mezi jedince, kteří by výšky zrovna záměrně vyhledávali, ba naopak z nich mám panickou hrůzu a dostávám závratě. Předloni o vánocích jsme jeli s rodinou na jakousi rozhlednu - hodinu jsem se nemohla hnout z místa a dolů mi pomáhala nejdříve cizí paní a pak mamka. Pro tentokrát jsem se ale rozhodla pro riskantní krok, tudíž terapii šokem. Řekla jsem si, že pokud mi tohle nepomůže, tak už nejspíš nic.
Celý týden bylo hezky, jen na naše vytyčené dny byl psán klasicky déšť. Cesta vlakem i s přestupy byla celkem v klidu, po cestě na ubytovnu - která je už snad sto let v zoufalém stavu - sice nebylo zrovna dvakrát horko, ale přiměřeně pěkně. Naše pokoje, jak se ukázalo, ještě nebyly připraveny a tak jsme se nejdřív chaoticky motali po chodbě, nakonec jsme si naštěstí věci měli kam položit a hned v rychlém sledu vyrazili na autobusové nádraží, odkud jsme se dostali na stezku k vyhlídce a lanovému centru. Samozřejmě hned, co jsme vystrčili nos z ubytovny, začalo poprchávat a později pršet. Po cestě jsme měli připraveno pět obálek s jakýmisi úkoly. Čekala jsem, že bude zábavy jako prvněkrát, proto mě dost vyděsilo, když na nás čekali otázky z oblasti zeměpisu, matematiky, češtiny a podobně. Díky bohu to bylo pojato vcelku mírně a nikdo nelpěl na přesnosti. Jedním z úkolů bylo složit báseň za použití slov: škola, blecha, chroustat, bolení, zlosyn, chmýří, lhář, mlsoun, pokus, bambule; čehož jsem se zhostila téhož dne o pár hodin později, když jsme vysedávali v restauraci (já neměla jídlo, tím pádem ani co na práci):

Jednou jedna bambule,
rozhodla se nesměle.
A tak tuhle ve spěchu,
narazila na blechu.
"Hej ty blecho, pojď na řeči kus,
dostala jsem skvělý nápad na pokus!"
Blecha hledí na bambuli,
nechce k tomu zlosynovi.
Poslouchá, že bambule,
už nechce býti ve škole.
Že má z toho v hlavě bolení,
hodlá spáchat školy zapálení.
Ale becha není lhář,
a už vůbec žádný žhář.
Jenže mlsoun blecha,
se snadno zviklat nechá.
Když jí bambule dá co chroustat,
může se hned na zločin chystat.
Bohužel pro naše přátele,
ostatní netváří se vesele.
Pan ředitel Chmýří,
na zločince shlíží.
Plán se náhle nekoná,
vše trestáno dle zákona.

Po nějakém to zápolení jsme se dostali až k vyhlídce a lanovému parku. Dobrý pocit jsem z toho neměla, ale celou cestu jsem se snažila uklidnit, troufnu si říci, že se mi to dokonce i povedlo, bohužel všechna snaha přišla vniveč, když jsem uviděla všechna ta napnutá lana, přilby, postroje a tak dále. Když mě zapásali do popruhů, začal se mi svírat žaludek. Jeho stisk se postupně zesiloval, obzvlášť pak po půlhodinových instrukcích o tom, co všechno nesmíme a musíme udělat, kolik částí těla si můžeme přerazit a amputovat. Byla jsem si na stodvacet procent jistá, že něco udělám špatně. Když jsem potom dostala do ruky jakousi skobu, kterou jsem se měla zaháknout na provaz, abych se nezabila, jenže jsem totálně netušila jak, zachvátila mě panika. Díky bohu jsem se na provaz nějak dostala. První překážkou byl jakýsi můstek. Stála jsem tam přitisklá o strom, naprosto psychicky vyčerpaná už jen z toho, že jsem sem musela vylézt po šíleném žebříku. Asi po minutě jsem se odhodala. Vlastně to ani nebylo vysoko a prkna se nehýbala, přešla jsem hladce. Zaradovala jsem se, že je to strašně jednoduché a ani nevím, čeho jsem se tak strašně bála. To mě ale přešlo, když jsem uviděla druhou překážku - obyčejné lano s jedním prohnutým provazem na držení. Nebylo to dlouhé, nebylo to vysoko. Přesto jsem v půlce, do které jsem se neskutečně nemotorně dohrabala, spadla. Já umřu! bylo asi to jediné, co se mi honilo hlavou. Nemohla jsem ani nahoru, ani dolu. Provaz nade mnou, jeho konce vzdálené. Šátrala a kopala jsem všude okolo, až jsem se chytla jistícího lana. Nejspíš to nebylo tak strašné, ale mě to přišlo jako věčnost, když jsem se dohrabala na konec. Tady ale nastal jiný problém - za živýho boha jsem se nemohla dostat na plošinu přede mnou. Byla strašně vysoko a já na laně nedokázala pevně stát. Všichni už ze zdola a všude okolo hulákali, že to dám, že se nemám bát, nakonec se i smáli, když jsem ječela. V poslední naději jsem se natáhla po skobě, za kterou jsem visela, jenže to jsem neměla dělat. Jakmile se tak stalo, ztratila jsem rovnováhu a sjela zpátky do poloviny, ze které jsem se tak pracně vyškrábala.
Už ani nevím, jak se mi to povedlo, ale po dlouhém boji jsem se na plošinu dostala. Přesvědčená, že se už nikdy nedostanu dolů, naprosto emocionálně vyčerpaná a s dalšími, mnohem horšími překážkami přede mnou. Kupodivu se ale ukázalo, že snad nejhorším úsekem byl právě ten druhý, před okamžikem zmiňovaný. Sice jsem se několikrát praštila skobou do zubů a jednou, při snaze udržet se klády, si vrazila dřevo do obličeje, ale jinak už to bylo lepší. Je pravda, že jsem stále objímala stromy a několikrát zoufale spadla. Ani ten pocit, že tu zůstanu navždy, se nevytratil, ačkoliv vzdálenost mezi mnou a zemí se záhadným způsobem již nezdála tak krkolomná - to ovšem neznamená, že by to snad bylo nějak nízko! Jedním z posledních úseků bylo podobné lano jako na začátku výjimkou byly dva pomocné provazy místo jednoho a dráha snad čtyřikrát delší. Tady jsem se zastavila a snad pět minut se nemohla ani pohnout od stromu. Jestliže bych tady spadla, tak bych se na druhou stranu nedostala, nedokázala bych se znovu postavit a museli by mne nejspíš spustit dolů, čehož jsem se bála ještě víc. Spíše než posměchu ale mého vlastního zklamání a hamby. Na druhou stranu jsem se dostala, i když jsem tomu nevěřila. Šla jsem ale mravenčím krokem nehorázně dlouhou dobu a za mnou se taktéž utvořila solidně dlouhá fronta.


Tím jsem měla jeden úsek za sebou, jenže jsem ještě netušila, že ten druhý bude na psychiku mnohem horší. Dosud jsem nic neodepínala, zkrátka jsem byla jištěná a když jsem spadla, nic se nestalo. Teď jsem ale musela u každého stromu přepínat dvě karabiny a jezdce, přičemž kdybych to udělala špatně, nic mě dál nedrží a zabila bych se. Z toho jsem měla panickou hrůzu. Lhala bych, kdybych řekla, že mne flyingfox sjezdy ke konci nebavily - až na ty příjezdy, kdy jsem vždy vrazila do stromu s dunivou ránou - ale trvalo to hrozně dlouho a šíleně jsem se bála. Celou dráhu jsem díky bohu přežila a zakončila, jak jinak než elegantním, sjezdem s přistáním zády do stromu. Příjemné to nebylo, ale ještě nikdy jsem nebyla tak ráda nohama na pevné zemi. Tomu se říká, když člověk překoná sám sebe. Vypadala jsem asi šíleně, ale ten pocit byl k nezaplacení. Jsem na sebe strašně pyšná, že jsem něco takového dokázala.
Posléze jsme se vrátili na ubytovnu se zmiňovanou zastávkou v hospodě. Po nějakém tom osobním volnu přišlo pár hodin, kdy jsme se ještě věnovali, sice s nadhledem podaným, ale bohužel školním záležitostem, co nás taky měly utvrdit. Největší zábava ale začala, když se šel dělat táborák. Na oheň takřka nedošlo, poněvadž poprchávalo a já ani neměla nic na opečení, ale hrát venku pelíšky byla zábava - hlavně když pokaždé někdo popletl směr a tak se s druhým člověkem srazil. Učitelky šly večer spát a my si mohli dělat, co chceme, což jsme náležitě využili. Když na mě při jedné z her v pozdních hodinách spadli dva lidé, byla jsem ke konci ale vcelku ráda, že už se jde spát.

Den druhý:
Druhého dne jsem spala jako špalek, po probuzení celé tělo polámané a natažené z křečovitého sevření a her. Posnídali jsme, ráno dělali různé aktivity a na oběd měli opět volno, ovšem s úkolem: vyměnit ve městě pokud možno co nejvíce věcí za obyčejný citrón. Já se cizích lidí bojím, nedokážu je oslovit, ve skupině to ale byla sranda. Dostali jsme se přes citrón, po nákupní čip, krabičku s bonbóny, propisku, obrázek se svatým od jedné moc milé paní, zapalovač a nakonec jedna z mých kolegyň vtrhla na nádraží do dveří "nepovoleným vstup zakázán", jelikož hrozně chtěla plácačku strojvůdce. Nakonec vylezla ven se starou píšťalkou, za kterou jsme byli oceněni coby nejoriginálnější přinesený předmět. Na oběd jsme šli do pizzérky, což jsem víc než dost ocenila. Po zbytek odpoledne jsme se měli připravovat na večerní soutěž "talent". Vymysleli jsme to ale skvěle - na plánu byly improvizované scénky doplněné o pár hudebních nebo básnických vystoupení, takže jsme měli celou dobu volno. Nejdřív jsem se toho hrozně bála, ale scénku se zadáním falešný Homer Simpson vykonávající potřebu na bojišti jsme nakonec předvedli obstojně. Ještě větší jsem pak měla radost, když moje báseň z předešlého dne byla oceněna jako nejlepší ze všech. Hrozně jsem se červenala. Skvělý byl také závěr, který vyvrcholil scénkou našich paní učitelek. Po pravdě jsem si nemyslela, že by do toho šly, ale nakonec vážně ano. Palec nahoru.
Večer se opět něco hrálo, ale já byla tak strašně unavená, navíc pak kvůli jistým okolnostem i mírně mrzutá, že jsem šla spát brzy po večerce - okolo jedenácté.


(Tyto fotky viz tvůrčí psaní)
Den třetí:
Dopoledne se jednalo o celkové zhodnocení akce a následné otevření a vyluštění cesty k jakémusi pokladu. Šlo nám to rychle. Dostali jsme čokoládu, zápisníky a také již mnou předpokládaný závěr - že tím největším pokladem je náš kolektiv jako takový. Zápisníky jsme si podepsali a poslali po kruhu, aby každý mohl napsat nějaký vzkaz. Bylo strašně milé je číst, neskutečně to zahřeje na srdci. Vím, že asi velká část nebyla myšlena úplně upřímně, ale i přesto - je to pěkné.
Následovalo balení a cesta domů. Ta se poněkud protáhla, jelikož vlak měl zpoždění a kvůli špatnému spoji jsme čekali hodinu kvůli přestupu na jiném nádraží. Myslím, že se ten pobyt hodně vydařil. Poznala jsem se víc s lidmi, která znám i s těmi, ke kterým jsem se zatím moc nedostala. Nabitá novými zkušenostmi a neskutečně pyšná na to, že jsem překonala jeden ze svých největších strachů. Ale hrozně jsem se už těšila domů na svojí měkkou nevrzavou postel!

TVŮRČÍ PÍSÁLCI
Ještě koncem května jsem vyrazila na jistý kurz tvůrčího psaní. Neskutečně moc jsem se na to těšila, ani si neumíte představit, jak moc. Je to obrovská příležitost se něco přiučit a nového dozvědět o věci, kterou miluji, poznat lidi se stejným zájmem a získat zkušenosti. Nebudu lhát, že jsem se nejdřív nebála, že přijedu a uvidím samé "šprty", se kterými nebude řeč. Naštěstí se tak ale nestalo. Některé lidi z naší školy jsem znala, především ale od vidění a tak jsem byla skutečně šťastná, že jsem je mohla poznat víc. Avšak i lidé, které jsem viděla prvně v životě a celkový kolektiv, který se zde sešel, byl úžasný. Na místo jsme dojeli malým mikrobusem, poobjedvali a čekali na školitele. Následovalo seznámením a tak dále, však si to dokážete představit. Byla jsem úplně nadšená z formy školení, nebylo to vůbec nudné, ale zároveň se člověk dozvěděl tolik, kolik by nikdy nikde nevyčetl nebo mu to nedošlo. René Nekuda, který nás školil, byl opravdu sympatický člověk a celé tři dny vykládal opravdu vydařeně. Když přišlo na první psaní, měla jsem strašnou trému, že nebudu vědět, co napsat, nebo že to bude propadák, případně všechno dohromady. Jak se ukázalo, pohybovala jsem se ale na docela dobré úrovni a když jsem pak ve zhodnoceních zjistila, že se moje práce přítomným docela i líbí, byla jsem neuvěřitelně šťastná. Probrali jsme všechno podstatné, přes klasickou stavbu příběhů po tvoření postav, dialogy a monology přes popisy a tak dále. Já osobně si myslím, že tohle byla lekce pro můj život k nezaplacení. Uvědomuji si teď věci, které mi před tím vůbec nedocházely, dozvěděla jsem se tolik nového, vím, kde chybuji a vím, že alespoň v něčem jsem dobrá. Konečně ta jiskřička povzbuzení do zdravého sebevědomí.


Pokud vezmu prostředí, to byla bomba. Ubytování, co se bydlení týče, bylo průměrné, ale dobré. Jídlo, to byla bomba! Objednávali jsme si v restauraci k obědu a večeři, do toho hektolitry pití a svačiny. Byla jsem nepřetržitě plná, jenže mi přišlo tak strašně líto, že bych to jídlo snad nedojedla. Musela jsem strašně přibrat. Nejlepší na tomhle ale bylo, že celá akce byla hrazena krajem, takže za všechny ty hromady jídla jsem nedala ani korunu. Krajina a okolí byly taky nádherné, před hotelem/restaurací/apartmánem byla louka a všude okolo les, naprostý klid od okolního světa, úžasný prostor pro psaní a soustředění se. Druhý den jsme se šli podívat na hrad a do města, večer potom k vodopádu - kde jsme narazili na někoho, kdo amatérsky točil hororový film - a posléze dlouhý okruh po okolí. Bylo to krásné. No a lidé? Ani nevím, jak bych to popsala. Poznala jsem za ten prodloužený víkend strašně moc nových a úžasných lidí, se kterými mám skvělé zážitky. Mám pocit, jako kdybych je znala tak dlouho a přesto to bylo a je jen krátce. Moje spolubydlící - na pokoji jsem byla s kamarádkou, se kterou jsem na akci jela a pak ještě s ní - byla super. Díky ní k nám pak začal chodit i kluk, se kterým se zná ze školy. Nakonec se k nám na pokoj ale začali slézat i další kluci - z naší školy. My jsme pak tvořili takovou skupinku straších mezi ostatními a drželi jsme při sobě. Jsou to opravdu báječní lidé, všichni bez výjimky. Se zmíěnými máme na plánu nějaký ten sraz, tak doufám, že to vyjde.
Akce byla zakončena s nadějí, že by se snad mohlo něco podobného ještě opakovat. Neváhala bych ani vteřinu a jela. Naučila jsem se tolik nového, že ani nejsem schopna říct kolik. Poznala úžasné lidi. Byl to opravdu perfektní víkend a to doslova.

Zde malá ukázka jedné mé práce - jedná se o popis obrazu vyvolaný skladbou, taková pětiminutovka (pokud byste měli zájem, můžete napsat a já zveřejním další):
Nebe se zbarvuje, jak zářivý sluneční kotouč postupně mizí za horizontem. Obzor upadá do oranžova, místy s rudými kapkami, jako kdyby samo slunce žalem nad uplynulým dnem krvácelo. Vytrácí se i poslední paprsek a vše je pryč. Stejně rychle, jak se ráno objevilo, nyní i odchází. Padl soumrak, barvy jsou stále temnější a temnější. Vzduch houstne. Je v něm cítit úzkost. Jsou zřetelná i první malá zrnka nebo snad rozházené drobečky. Vzdálené dcery a sestry slunce, světélkující hvězdy. Jedna docela blizoučko, druhá o něco dále. Avšak po napřažení ruky jsou všechny tak nemyslitelně daleko. Možná se bojí nebo skrývají, další padá. Snad jako znamení toho, že nadcházející úsvit by mohl být o něco šťastnější než ten minulý...



SVĚTLÉ MALIČKOSTI
Za tu dobu, co jsem nenapsala deníček, se toho odehrálo hodně - což se dalo i očekávat, když se jedná o poslední měsíc a kus ve školním roce. Konal se Majáles. Průvod jsem bohužel zmeškala, jelikož jsem byla na školení. Ale jeden den jsem se byla po fesťáku projít, poslechla si pár songů a usoudila, že to je stejně nic moc. Průvod asi byl hezký a pár účinkujících umělo hrát, ale jinak to upadá. Oslavila jsem svátek a dostala krásné dárky. O věcech na oči jsem věděla a byla jsem moc ráda, že jsem měla možnost si je vybrat, jsou skvělé. Laky mě mile potěšily, stejně jako i ty krásné plavky. Že bych ale mohla dostat CDéčko, to jsme vůbec netušila, každopádně jsem za to nehorázně ráda, protože konečně mám slušný zvuk, když chci poslouchat její skladby.
Konečně se mi také dodělal pokoj (tady, tu a zde). Sice už byl hotový delší dobu, ale přes měsíc jsem čekala na skříň a věci měla po zemi. Teď jsem moc spokojená s výsledkem, dopadlo to mnohem lépe, než jsem vůbec čekala. Poprvé tenhle rok jsme přespávali na chalupě. Bylo hezky, tak se naskytla i příležitost vyrazit na koupaliště. Jako by se na mne ale spykla všechna zvířata. První noc jsem zůstala dole v chalupě sama a koukala na film. Měla jsem pořád pocit, že mě něco sleduje. Po chvíli, když všichni spali, jsem zpozorovala naproti mě na stěně obrovského pavouka. Samozřejmě jsem začala ječet a vzbudila všechny přítomné. Druhého dne na mě ze škopku v kůlně vypadl snad ještě větší exemplář a když jsem si četla Hraničáře, na hlavu mi přistálo ptáče, ze které pak sletělo do knihy, kterou jsem měla na klíně. No, asi mne mají rádi, co naplat.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Faint Faint | Web | 22. června 2015 v 20:59 | Reagovat

Fuu to bolo, ale čítanie :)
Ale som rada, že som to dočítala do konca. je to vážne zaujímavé a takéto články obľubujem ako čítať tak aj písať, hoci nie často.
Hneď prvá vec. Ten úvod mi totálne hovorí z duše! Ani nevieš ako.
Mali ste to pestré, ten výlet. A lanová dráha! Ešte by som na jednu takú išla. Jedna je u nás v meste, ale je to umelo postavené. Pamätám si, že tam bol strašne milý inštruktor. A tiež som musela vynaložiť veľa síl, hoci výšok sa nebojím - mám rešpekt. Zamotali sa mi laná na jednej prekážky a musela som ju obchádzať dookola. No myslela som, že zdochnem. Adrenalín takto normálne nevyhľadám, ale občas taký zdravý neuškodí.
Ten kurz tvorivého písania musel byť super. Ja som sa tento rok prihlásila na niečo pdobné, ale žiaľ ako minule - nevyšlo to.
Obdivujem tvoj štýl písania, veľmi sa mi páči :) Určite v tom pokračuj.
Inak k tým Muse. Čakala som, že nie každému sadne ich štýl. Trochu popu, rocku a elektra :) Ale niektoré pesničky sú dosť tvrdé,hlavne na prvom albume.

2 Beatricia Beatricia | Web | 23. června 2015 v 14:58 | Reagovat

Tvůj obsáhlý článek se mi  moc líbí, protože je to ze života a dojmy jsou skutečné. Není to vykonstruovaná povídka. Měla jsi zajímavé prožitky. Fotky jsou moc hezké, zejména  ten vodopád.
O prázdninách se přece i doma můžeš věnovat nějaké zajímavé činnosti. Přeji  ti, abys je měla krásné. ☼☼☼

3 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 23. června 2015 v 15:22 | Reagovat

Hodně super fotky :) Nevím, jestli bych zvládla jít po laně, sice je to jištěné a výšek se nebojím, ale i tak by to na poprvé muselo být něco. Někdy i obyčejné maličkosti dokáží zvednout náladu :)

4 - monika - - monika - | Web | 23. června 2015 v 16:23 | Reagovat

... moc ti děkuji za všechny komentáře ... začnu od konce, pokojík máš moc pěkný, krásně vyzdobený a uklizený ... tu lanovou dráhu bych nedala, bojím se výšek ...

5 Lory Lory | Web | 23. června 2015 v 19:57 | Reagovat

[1]: Jsem ti vděčná, že sis to přečetla :) To si umím živě představit, já jsem se naštěstí nezamotala, ale jednou jsem pro změnu nemohla najít provaz, na který jsem se měla přeháknout a tak jsem to taky obcházela dokola - ten pocit zoufalství nikomu nepřeju xD Bylo to skvělé... třeba to vyjde příště :) Díky a díky za typ :)

[2]: Díky. No, doufám, že se něco najde, byla bych vcelku nerada, kdyby to dopadlo podobně jako minulé prázdniny - alespoň v některých ohledech tedy.

[3]: Díky. Já si říkala to samé, ale když to dokázal i takový srab, jako jsem já, tak tobě by se to povedlo určitě taky :)

[4]: Za pravdu se neděkuje. Děkuju, taky se mi líbí, hlavně když je zatím ještě uklizený, že xD

6 Kikča Kikča | E-mail | Web | 23. června 2015 v 20:49 | Reagovat

Jelikož já jsem srab asi bych to na laně nezvládla, já bych to celkově nezvládla celý, to víš já do ničeho nejdu po hlavě. Obdivuju tě :-)
Fotky jsou nádherný, krásná kvalita, moc pěkně se na ně kouká..

7 Kikča Kikča | E-mail | Web | 23. června 2015 v 20:49 | Reagovat

[6]: PS. omlouvám se že neobíhám, ale nemám nějak náladu :/ snad si mě kvůli tomu nevymažeš :-D

8 Ta mrtvá Ta mrtvá | Web | 24. června 2015 v 2:18 | Reagovat

Ahoj jak se máš?

9 Frances Jane Frances Jane | Web | 24. června 2015 v 19:33 | Reagovat

Děkuju za pochvalu designu :) já vím že méně je víc, ale podle mě je to ještě v normně :D

10 Lory Lory | Web | 26. června 2015 v 10:52 | Reagovat

[6]: Vždyť já taky ne, ale řekla jsem si, že prostě teď nebo nikdy. A přežila jsem to xD Za obíhání se neomlouvej, jsme na tom podobně...

11 Vall Vall | Web | 5. července 2015 v 13:07 | Reagovat

vážně to letí! Než se naděju bude konec prázdnin :D
Básnička se mi líbí! Já bych akorát nedala 'býti' ale 'být', to je ale maličkost :)

12 majas-serials majas-serials | 6. července 2015 v 18:34 | Reagovat

Kurz osobnosti? Ještě že u nás nic takového nebylo, my bychom se tam povraždili, opravdu jsme byli velmi špatný kolektiv. Báseň po nás chtěli i na vejšce na psychologii, nedělala jsem to, připadala bych si jak na základce. Nikdy mě to moc nebavilo. Tvoje báseň je skvělá! V lanovém parku jsem nikdy nebyla, výšky taky moc nemusím, ale možná bych to i zkusila :D Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak já jsem byla se střední na cykloturisťáku, byla jsem jedna z té pěší části a skoro jsem tam nechala nohy. :D Fotka s dárkami mi připomíná, že jsem si pořád nekoupila černý lak, sakra :D Pokoj máš moc hezký, ale na to co posloucháš bych čekala úplně něco jiného :D :)

13 Lory Lory | Web | 6. července 2015 v 23:11 | Reagovat

[11]: Letos to tak vážně je a kupodivu bych byla nejradši, kdyby prázdniny neměly konce xD Díky... mě se naopak víc líbí to "býti", tak nějak v tom víc vidím ten individuální nádech, tyhle tvary slov jsou prostě můj styl, lépe mi to zní :)

[12]: My se taky málem povraždili, ale naštěstí v dobrém slova smyslu - to už je potom stejně ale vedlejší xD Díky, mě to baví. Já bych do toho jen tak sama od sebe nešla, ale tak co... teď jsem za to ráda :) To já mám teď ty laky tři, protože jeden je skoro prázdný, ale mě je líto ho vyhodit, druhý jsem si kvůli tomu koupila já, aniž bych věděla, že tenhle další o pár dní později dostanu od babičky :) Díky, ono je tam toho zachyceno taky jen trochu, na dveřích mám např plakát s LP, ale vlastně máš pravdu. Fialová je taková moje slabůstka a mám tak trochu pocit, že celý ten pokoj je svým způsobem odraz mého vnitřního a hlavně dřívějšího já. Ale líbí se mi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dream big, work hard and don't be an asshole. - Mike Shinoda

Lory 2013 - 2015